Výmluvy ve vztazích i všude kolem nás

Výmluva je lež. A lhaní, jak se všichni shodneme, nemáme rádi. Tak proč je tak těžké vymazat ho ze života?

Možná už několik dní čekáte od živnostníka, kterého jste si najali jako svého spolupracovníka, na podklady potřebné pro svou práci. Ten spolupracovník je na volné noze, nemáte tedy mezi sebou vyloženě vztah nadřízený - podřízený, svým způsobem ale vlastně tak trochu ano. Dáváte dotyčnému práci a také ho platíte, takže očekáváte výsledky. Jenže ty se nedostavují. V pondělí údajně kvůli tomu, že dotyčnému nefungoval internet, v úterý nefungoval ani v knihovně, ve středu se mu porouchalo auto, ve čtvrtek musel na veterinu s kočkou, v pátek si přiskřípl prsty do okna či co, a proto teď nemůže pár dnů psát.

Ty podklady sice nejsou otázkou života a smrti, ale štve to, protože jednání dotyčného dostávají do problému vás a dělají z vás nespolehlivého před jinými lidmi. Divné věci se člověku dějí, to musíme uznat, jenže tohle už je třeba tento rok poněkolikáté. Myslíte, že existují lidé, kteří takové události přitahují? Nebo je to prostě notorický výmluvář?

Výmluva je vlastně lež, kterou v různé míře, a co je zajímavé, údajně bez výčitek využívá většina z nás. Vymlouváme se druhým, ale vymlouváme se i sami sobě. Ve většině případů z toho důvodu, abychom udrželi pozitivní image před druhými i před svým vlastním já. A ve většině případů nenarazíte na šílené a nepřátelské vnější okolnosti, proti nimž nemůžeme vůbec nic dělat.

Třeba: "Já opravdu chci ty podklady sepsat, ale zrovna jsem si poranil prsty." Nebo: "Já bych opravdu rád zajel ke tchyni, ale copak se to s tímhle autem a v tomhle počasí vůbec dá?" Nebo taky: "Já bych vážně chtěla chodit cvičit, ale copak to jde, když mám pořád tolik práce?" Takové výmluvy, tvrdí psychologové, nám pomáhají překonat rozdíl mezi tím, čím chceme být, a tím, čím ve skutečnosti jsme. Že by lháři?

10 mrtvých příbuzných

Výmluvy jsou přirozenou součástí lidské povahy. Poletují naší myslí kdesi pod úrovní našeho vědomí a často je používáme čiště ze zvyku, zejména pokud nám bez problému procházejí. Učitelka ve škole si většinou může spočítat, že kdyby nezasáhla, "zemřelo" by jejímu běžnému studentovi kolem osmi až deseti příbuzných, nejčastěji v čase odevzdání seminárních prací nebo v době zkoušek. Z výmluv si velmi často vytváříme novou realitu, s níž nakonec žijeme jako s objektivní pravdou.

Znáte to: Tisíckrát opakovaná lež... Takže třeba: Když teď napíšu svému nadřízenému, že tento článek nemůžu odevzdat v určitém termínu, protože přijela návštěva, což je pravda, a nemám ani minutu klid, což už tak úplně pravda není, sama uvěřím tomu, že skutečně nemám žádný čas článek napsat, a o to menší motivaci budu mít chvíli pro klidnou práci vůbec hledat. Můj mozek prostě přijme výmluvu na návštěvu jako oprávněný fakt, že teď pracovat nejde a hotovo.

Tenhle přístup je celkem logický. Nikdo z nás nechce být viděn jako podvodník a lhář, a tak si výmluvy upravujeme tak, aby to výmluvy vlastně nebyly a my jim snadno uvěřili. Což se mimochodem mnohem jednodušeji dělá u obecných tvrzení typu například: "Nemůžu, protože nemám čas" nebo "Máme nějaké rodinné trable" a podobně. Ono totiž času není nikdy dost a rodinné trable se dějí tak nějak pořád a dá se pod ně zahrnout cokoli. Pro ostatní to zní neuvěřitelně a lhářem rázem nejste ani sami před sebou.

Proč se vymlouváme? Protože to tolerujeme

Pravda je, že nepřátelské vnější okolnosti, které nám komplikují udělat to či ono, se často dějí, všem se nám někdy rozbije auto, vybouchne hlídání, onemocní dítě, dokonce nám i něco spadne na nohu, ruku, hlavu atd. Čím to ale, že někteří v čase takové krize usilují ji překonat, zatímco jiní udělají z komára velblouda a vymlouvat se na ni budou ještě za týden?

Může za to kombinace různých faktorů. Roli hraje určitě výchova, k čemu nás vedli doma a ve škole plus povahové rysy, s nimiž jsme se narodili, nebo návyky, které jsme si vypěstovali. Například pocit zodpovědnosti vůči druhým nebo manipulace, kdy výmluvou vlastně druhé nepřímo nutíme, aby to či ono "za nás chudáky, co se jim stalo to a to" udělali oni sami.

Když budete mluvit s kamarády a poslouchat důvody, proč se vymlouvají, dojde vám, že možná nejdůležitějším faktorem při rozhodování, jestli se vymluvit, nebo ne, bude tolerance ze strany lidí, kterým se vymlouváme.

• "Volám vám až teď, protože jsem si vaše telefonní číslo napsal do diáře, který mi syn schoval do mrazáku, a tak jsem čekal, až rozmrzne..."

Pokud máte třeba dva šéfy, můžete vypozorovat, že jestli zvolíte pravdu, nebo výmluvu, záleží na tom, se kterým mluvíte. Zatímco jednomu nebudete mít problém říct: "Přišel jsem pozdě, protože jsem se zdržel na obědě", druhému byste v tomto případě řekli spíš: "Jdu pozdě, protože obsluha v té restauraci je čím dál pomalejší. Deset minut jsem čekal na zaplacení a ještě mi pak ujela hromadná doprava." Prostě se vymluvíte podle toho, jak tušíte, že na pravdu či lež zareaguje váš protějšek a jestli reakce nějak ohrozí vaše pracovní místo nebo osobu.

• "...a ještě na mě spadl meteorit!"

Když studenti musejí důvod, proč nepřišli na hodinu, přesně specifikovat na papír a když celý proces ještě učitelka ztíží tí, že o oprávněnosti absence rozhodne až po přečtení jejich dopisu, vymlouvajících se studentů pohřbívajících své příbuzné rapidně ubyde. Co to znamená? Při setkání s výmluvářem máte vlastně jen dvě možnosti. Buď se na něj tvrdě vykašlete, nebo máte rodinný komplex a stanete se jeho ochráncem, který se snaží ho napravit nebo z něj vykřesat akci. Většinou marně.

Dá se přestat vymlouvat?

Když někdo řekne pravdu tam, kde se přímo nabízí výmluva, většinou je na okamžik ticho. Přijdete například pozdě na večeři ke známým, protože jste se před ní s partnerem pohádali. Když řeknete, jak to doopravdy bylo, známí v první chvíli vůbec nevědí, jak zareagovat. Jsou zmatení, zaskočení, bude to, jako když byste stopli film, pět vteřin ticha a pak nervózní: "A už jste v pohodě?" Pravda se moc nenosí. Nejsme zvyklí na to, že nám kamarád napíše: "Nechci se s tebou vidět", a tak se zdá pro všechny zúčastněné jednodušší použít "Nemůžu se vidět, vůbec nestíhám."

Možná proto je tak těžké se výmluv zbavit. Jsou tak samozřejmé, a pokud neznějí vyloženě hloupě, jsou většinově snadno přijímané, až pravda kolikrát ztrácí smysl. Vždyť po ní často ani nepátráme. Většinou se vymlouváme jenom proto, abychom nemuseli čelit reakcím na pravdu. Hlavně, když jsme unavení a už fakt nemáme na to někomu něco vysvětlovat, je prostě jednodušší něco si vymyslet. On se pak totiž nikdo většinou neptá, i když třeba tuší, že kecáme.

Na to, jak se přestat vymlouvat, žádný konkrétní návod neexistuje. Nejdůležitější je začít si svoje chování víc uvědomovat, všimnout si, že se vymlouváte, proč to děláte, jak se taková výmluva staví, na čem se zakládá, kolik je v ní pravda a kolik lži. Z předchozího odstavce také vyplývá, že pokud se chcete výmluv zbavit, je dobré se obklopit lidmi, kteří vám je budou co nejméně tolerovat nebo budou o jejich pravdivosti alespoň pochybovat. Nějaké ale, proč by to snad nemělo jít?

Při seznamování je potřeba být obezřetní, ať už se seznamujete se ženou, nebo mužem. Hledejte partnera na celý život, lásku a někoho, kdo vám vždy dokáže pomoci a poradit. Když celý proces seznámení zbytečně urychlíte, může to pro vás mít bohužel třeba i následky na celý život. Všímejte si výmluv a lží.

[ivi]