Vylepšete si vztah

Zajímejte se

Odborníci říkají, že abyste někoho mohli milovat, musíte ho především znát a být ochotní dál ho poznávat. To se dá zařídit tak, že se o něj budete zajímat. Zní to jednoduše, ale schválně si otestujte, jak na tom jste. Tak třeba: Víte alespoň o jedné věci, co dnes během dne pravděpodobně prožije váš partner? Má v práci důležité jednání? Jde na oběd s kolegou? Psychologové tvrdí, že právě nepozornost vůči detailům života způsobuje, že manželé končí v poradně a z úst jim vychází profkláknutá fráze, že "nežijí spolu, ale vedle sebe".

Pokud totiž nevíte, co dělá váš partner během dne, nejspíš ani nevíte, kdo je jeho oblíbený spisovatel, muzikant, jaký seriál má rád, natož abyste měli představu o tom, co ho těší, co má rád nebo co ho stresuje a jak mu ten stres můžete pomoci zvládnout. Takže od zítřka, než se ráno rozloučíte, ujistěte se, že víte aspoň o jedné věci, co ten den prožije, a dejte mu pusu, aby to zvládnul. Zabere to asi dvě minuty, to je deset minut za pracovní týden. Což možná není mnoho, ale dá se s tím změnit hodně.

Chovejte se k partnertovi se stejným respektem jako k cizím

Všechny rady z manželské poradny by se daly shrnout do jediné: Chovejte se k partnerovi se stejným respektem, jako se chováte k cizím lidem. Pojďme si to ukázat prakticky: Řekněme, že je u vás doma návštěva a omylem shodí skleničku s vínem, která se rozbije. Pravděpodobně řekněte něco jako: "To nic, to se stane.". Pokud se ale stejná nehoda stane partnerovi, reagujete spíš nějak takto: "Ježišmarjá, to nemůžeš dávat bacha?!" načež se většinou rozjede hádka a obviňování.

Nikdo nedokáže přesně vysvětlit, proč to děláme, ale je to tak. Cizím vždycky nabízíme lepší já, snažíme se být milí, vtipní a chovat se slušně. Naopak členům rodiny pravidelně ukazujeme horší já. Nejspíš máme pocit, že "nám to projde". Zvláštní je to hlavně proto, že logicky by to mělo být obráceně - na cizích by nám mělo záležet míň než na člověku, který vyslovil slib strávit po našem boku zbytek života.

Kritizujte druhého s použítím "Já"

Je jasné, že když s někým žijeme, máme k němu výhrady - třeba, že partner nevyklidil myčku, jak slíbil. To není problém. Manželství se neodcizí kvůli kritice, ale kvůli tomu, jak ji podáváme. Protože většina to děláme podobně, jako to zmiňujeme v předchozím bodě: "Proč jsi tak zapomnětlivá/Proč je ti to všechno jedno!". Často pak partner buď odejde, anebo začne křičet. Když si výše uvedené přečtete ještě jednou, zjistíte, že v kritice mělo jít o vyklizenou myčku, tedy o určité chování nebo slib, který partner nedodrží.

Zato je v ní hromada útoků na partnerův charakter a osobnost, ze kterých se rodí pohrdání a z toho rozvod. Abyste se tomu vyhnuli, doporučuje se kritizovat způsobem, který je rozdělen do tří částí: "Takhle já se teď cítím" (Rozlobilo mě/Jsem smutná/Naštvalo mě - nezdá se to, ale popis emocí v první osobě dodá kritice větší citlivost, "ohledně určité situace" (že jsi dneska nevyklidila myčku), "a proto potřebuju/chtěl bych, abys... " (...to udělal ještě teď /...sis uvědomila, že to pro mě byla důležitá věc atd.)

Člověk by neřekl, že ten rozdíl je ohromný.

Přestaňte druhému číst myšlenky

Většina z nás si myslí, že umíme uhodnout, co se honí hlavou těm druhým. Možná to máte také tak. Takže když vám vaše druhá polovička ráno říká: "Máš hodně práce?" jste přesvědčení, že se vás neptá proto, že chce vědět, jaký bude váš den, ale protože potřebuje, abyste vyzvedli věci z čistírny nebo dohlédli na opraváře kotle. Pak se jednoduše rozkřičíte: "Proč si všichni myslíte, že když pracuju z domova, nemám co dělat a můžu u toho zařídit milion věcí?" Váš partner nebude chápat, o čem mluvíte. Prostě se vás ptal, jestli máte hodně práce. To vy jste mu podsunuli, že po vás chce cosi, co vůbec neřekl.

Mysleli jste si prostě, že ho znáte tak dobře, že dokážete uhodnout, proč se vás ptá. Takhle se mýlíme většinou. A právě proto se považuje čtení myšlenek - kdy věříme, že dovedeme odhadnout, co se druhým honí hlavou, a nijak si tudíž neověřujeme, jestli jsou naše domněnky pravdivé - za jednoho z největších záškodníků vztahů. Kvůli nim totiž podsouváme partnerům pochybnosti, nejistoty a kritické názory nebo rozviřujeme hádky, které by vůbec vzniknout nemusely. Přitom by stačilo říct: "Ptáš se mě kvůli tomu, že po mě něco potřebuješ? Nebo jen tak?"

Nemluvte, raději dělejte

Vždycky, když si přečteme, že klíčem ke šťastnému vztahu je komunikace, zhrozíme se, že i vaše druhé manželství vezme brzy za své. Protože pokaždé, když na svou polovičku vyrukujete s tím, že "bychom si měli promluvit", atmosféra by se dala krájet. Proto vás možná nadchne názor, že takovéto naordinované promluvy vůbec nejsou potřeba. Mluvení vyhovuje ženám, ale v mužích vyvolává negaci a napětí, neboť problémy chtějí okamžitě řešit.

Jenže spousta věcí rychlé řešení nemá. Pak se stane, že jedna i druhá strana se zaseknou a manželé přicházejí do poradny s tím, že spolu neumějí komunikovat.

To je ale nesmysl. Manželé se neodcizí, protože spolu neumějí komunikovat, nýbrž naopak - komunikace jim vázne, protože se odcizili. Mnohem víc než "sednout a promluvit si" proto možná funguje být spolu a třeba se společně věnovat nějaké manuální práci - například vaření večeře. Komunikace pak vyplyne ze spojení přirozeněji než z naordinovaného "měli bychom". Takže se můžete uklidnit. Ani když tak moc mluvit nebudete, neděje se nic katastrofálního.

Pěstujte sympatie

Existuje také následující taktika, kterou praktikují někteří psychologové. Pokaždé nechají klienty vypovídat se z toho, co je na jejich partnerovi špatně (od ponožek až po nevěru) a pak dotyčného požádají, jestli by mohl říct tři věci, kterých si na partnerovi naopak cení. Obvykle následuje mlčení, někdy jedna, velmi výjimečně dvě věci, co stojí za to ocenit. Bohužel stejně jako v každé jiné oblasti života, také v partnerství máme tendenci všímat si negativ, a hlavně toho, co nefunguje, zatímco pozitivní přehlížíme.

Napište si na papír tři věci, kterých si na partnerovi vážíte, založte si je do diáře či do peněženky a občas si je bleskově (třeba při cestě autobusem) připomeňte. Člověk zjistí, že si začne pozitivních věcí více všímat, ale také je začne více oceňovat. Když víte, co je na partnerovi dobrého, najednou je mnohem jednodušší mu říct: "Opravdu se mi líbí, jak hezky se chováš k mým kamarádům, když jsou tady na návštěvě," případně čas od času napište malé poděkování do esemesky.

Negativisté by řekli, že je to malování vztahu narůžovo. Ale možná to uvidíte naopak. Řeknete, že to spíš dodává na realističnosti, protože dobré a špatné je aspoň trochu vyvážené.

Ženy sekýrují, tedy jsou!

Proč od heterosexuálního muže žena nikdy neuslyší vyčítavou poznámku "Seber si ty ponožky, bordelářko", nad tím bychom se měli zamyslet.

Možná neznáte chlapa, který by sekýroval svoji holku. Který by jí dal sežrat, že si neuklidila do skříně punčocháče, že nepopřála jeho mámě k svátku nebo že nezhasíná v ledničce. Který by jí vyčítal, že loni slíbila víc peněz na pořádnou dovolenou, a bědoval nad tím, že "se s ní zakopal v týhle díře" a tím si zkazil život. Naopak, když milá koupí místo aviváže s vůní velehor tu s odérem tropického ovoce, muž empaticky řekne "to nic, miláčku", protože ví, že je to putna, po čem budou ty hábity vonět.

U žen to bývá složitější, protože ty podobná selhání chápou jako podlý útok na svou vlastní osobu. Jako ránu pod pás. A jako další polínko pod kotel s nápisem "S ním se prostě nedá žít" - kotel, který se roztápí pro každého chlapa a hrozí výbuchem. Ženské se domnívají, že právě návodnými povely a kousavými poznámkami muže navedou na správnou cestu. Je exaktně ověřeno, že ženy v dlouhodobých vztahzích mají zvýšenou tendenci muže sekýrovat.

Ať už jste odkudkoli z České republiky, zvažte možnost profesionální terapie pro partnery. Profesionální pomoc a nestranný názor terapeutů může být pro váš vztah přínosem.

[ivi]