Vychovám si děti po svém

Traduje se, že když v 60. letech do vesmíru vyletěl sovětský Sputnik, Američané zůstali v šoku, že najednou nejsou jediní. Údajně právě takto vznikla takzvaná free výchova - jako způsob celkem nového přístupu k dítěti. S největší pravděpodobností byly pohnutky celkem jiné, ale faktem zůstává, že koncem šedesátých let došlo v oblasti výchovy k zemětřesení. Z Ameriky se přivalila tzv. volná výchova do západní Evropy a po roce 1989 i k nám. Stará pevnost tradiční výchovy se zhroutila i v takových zemích, jako je Německo.

Ideály, podle kterých se děti vychovávaly po staletí, se otočily o 180 stupňů. Od té doby u mnohých rodičů panuje i velká nejistota a kopec otázek. Příruček, návodů a přístupů s nejrozdílnějšími výchovnými metodami sice přibývá, ale nejistých rodičů také.

Free výchova? Ano, či ne?

Psychologové se často setkávají s rodiči, kteří jsou výchovou svého dítěte psychicky úplně vyčerpaní. Chtějí při výchově dělat všechno nejlépe, zdá se jim že z jejich dětí vyrůstají malí agresoři. Udžují svoje rodiče v poklusu a nechávají je kolem sebe tancovat. V poradnách pro "problémové" děti se ozývají stále častěji otázky:

"Co máme ještě zakazovat?"

"Co všechno můžeme dovolit?"

"Kdy nemáme ustoupit?"

V dětských duších vzniká chaos a zmatek, rodiče se často nedokáží dohodnout ani před dětmi. Manžel zakazuje to, co jim matka právě dovolila, a ona zakazuje to, co dovolil manžel. Je zajímavé, že agresivita se u dětí začíná projevovat až od osmdesátých let. Do té doby převažovali mezi problémovými dětmi spíše děti úzkostné, neschopné, takoví bojánci či obětní beránci. Rodiče jsou svými dětmi zotročení. Nevědí, jak dále. Do nitra svého dítěte se nedokáží dostat ani laskavým chováním, ani pochvalou, ani pokáráním. Jsou to často rodiče, kteří občas litují, že své dítě přivedli na svět.

Nikdy nebudu jako moji rodiče

Svoje děti budeme vychovávat úplně jinak! Také jste si to v dětství říkali? A po pár letech rodičovství jste se přistihli, že vlastně používáte ta samá slova a opakujete podobné chyby jako vaši rodiče? Dáme si zase jeden konkrétně smyšlený případ.

Máma, Kamila, vyrůstala v rodině vojáka a učitelky, čehož usoudila, že matka s otcem omezovali růst její osobnosti. Proto se s manželem dohodla, že svoje děti bude vychovávat jinak. V dětství poslouchala neustále rozkazy, příkazy, zákazy, na chodbě měli nástěnku s rozvrhem a bodováním. Stále něco musela anebo naopak, nesměla, a strašně jí to překáželo. Manžel měl podobné zkušenosti, a tak si řekli, že svoje děti omezovat nebudou. Vyrůstají jednoduše volně, tedy free.

Jejich pětiletá dcera a sedmiletý syn nemají tedy žádný přesný denní režim. Kromě školky a školy v podstatě neznají, co je to "něco muset". Když přijdou domu, syn si pustí počítač, dcera video na mobilu. Když skončí pohádky, syn si vzpomene, že nemá úkoly. Jeho matka ho nenutí dělat si je předtím, než si chce hrát. Proč by se měl učit přesně  v určitou hodinu? Něchává to na něm. Připouští ale, že večer bývá unavený a už mu to nemyslí, a tak počítá za něho. Kamila se zastává absolutní možnosti volnosti ve výběru jídla.

Její děti nejedí věci, které jim nechutnají. Nenutí je jíst, když nejsou hladové. Přiznává ale, že jí neustálé ohřívání podle momentálních chutí přece jenom unavuje. Navíc syn, který zjistil, že ve školní jídelně jídla na výběr neexistují, bývá často hladový.

Zlatá střední cesta

Takový způsob výchovy by ale podle psychologů potřeboval zásah odborníka. V případě této rodiny nejde o tzv. volnou či neautoritativní výchovu. Děti nejsou vychované vůbec. Pro každé dítě, je důležitý pevný denní režim už od útlého věku. Právě ten ho může paradoxně uklidnit, zbavit strachů a nejistot, které v sobě nosí. Mělo by být automatické, že se v určitou hodinu dělají určité věci a že jistý čas je vyhrazený na učení, jiný na hraní. I ve škole musí dítě poznat hranice a jediné místo, kde je může poznat, je jeho rodina.

Free výchova bývá často spíše výmluvou rodičů, kteří na děti nemají dost času. Metoda absolutní volnosti je velice nebezpečná, protože nemusí dopadnout tak, jak si rodiče představují. Ve výchově jsou důležité především první tři roky života, už v tu chvíli se musí dítě naučit určitá pravidla. Když se nenaučí včas poslouchat rodiče, ve škole narazí v první třídě. Rodiče už to pak většinou nezvládají a začínají na děti občas vřískat. A začínají si uvědomovat, že to s tou svobodou přehnali.

Odhodit tradiční způsob výchovy dvou předcházejících generací může být i riskantní. Tvrdé autoritativní pojetí výchovy jistě není v pořádku, ale najednou ho zrušit a začít jinak se nemusí vyplatit. O mnohých chybách se totiž dozvíme až během následujích 20, 30 let. V tu chvíli začneme zjišťovat, co způsobily. Američané už se roky snaží od volné výchovy ustoupit, protože mají pocit, že jim přerostla přes hlavu. Zbraně v amerických školách, drogy, agresivita a trestná činnost mladistvých.

Snaží se brzdit. Prapůvod vidí v 60. a 70. letech, ale zda je to tak určitě, nevědí ani oni. Jenže jak hledáme souvislosti, není moc pravděpodobné, že se děti najednou zbláznily. Logicky si tedy vysvětlíte, že za to může asi příliš volná výchova.

Krmení v klobouku

Je až neuvěřitelné, jak dokážeme tancovat okolo svých dětí, jen aby se, proboha, najedly a usnuly. Švýcarský satirik Franz Kohler napsal nezapomenutelnou epizodu jedné rodiny, která vůbec není tak absurdní, jak by se mohlo zdát. Může se odehrávat v kterémkoliv bytě, kde se mladí lidé právě učí, co je to být rodiči. Dítě v Kohlerovo fejetonu přestalo přesně po roku svého života jíst. Nepomohli hrozby, fyzické tresty, dohadování, zpívání. Třetí den hladovění přinesl otec do dětského pokoje talíř s kaší a chtěl ho podat matce.

Dítě, oddělené mřížkou na postýlce, se podívalo na talíř. Otec mu začal dávat kaši přes mříž a vyšlo to. Dítě snědlo celý talíř. Ráno ho otec nakrmil stejně a odešel do práce. Když mu chtěla dát oběd přes mříže matka, dítě se odvrátilo. Večer ale jedlo od otce úplně spokojeně. Dítě tedy jedlo aspoň dvakrát denně, ale fakt, že ho musel krmit jen otec přes mříže postýlky, dával rodičům zabrat. Nebylo jednoduché stihnout to každý večer. Jednou večer si v rychlosti zapomněl dát dolu z hlavy klobouk.

Ráno chtěl dítě nakrmit, ale odmítlo. Neměl klobouk. Od té doby se krmilo už jenom v klobouku. Tím se ale požadavky dítěte zdaleka neustálily. Při krmení musela být v místnosti i matka, ale jen v noční košili. Když si oblékla župan, na přijímání potravy přes mříže nebylo ani pomyšlení.

Nevěříte? Vyprávění matek z píškovišť by stačilo na nekonečné fejetony tohoto druhu.

Rodičovství: Věda i umění

Na řízení auta potřebujeme speciální kurz. Na výchovu dětí žádnou zkoušku nikdo nevyžaduje. Ideální rodičovství ale nikdo nedostal darem. Musíme se mu učit. A nikdo nám i tak nezaručí, že to zvládneme správně. Když máme pocit, že se nám to nedaří, že se nám to i přes velkou snahu vymklo z rukou, není hanba zajít za odborníkem, za psychoterapeutem, který vás naučí nejdříve poznat sebe samého. Případně se zapsat do kurzu efektivního rodičovství, který organizují zkušení odborníci. Nikdy nemusí být pozdě.

Rodiče nejsou čarodějové, nemohou dětem zaručit šťastný život, ani je ochránit před problémy, které přinese život, ale mohou ovlivnit, jak na ně zareagují. Rodiče mají úžasnou moc. Mohou dokonce preventivně formovat mozek svého dítěte, aby kvalitně prožilo život a stalo se silnou osobností. Pokud svému dítěti umožníte prožívat klid a lásku, bude vnímat svět se zájem a úžasem, ne s pocity strachu a ohrožení. Vybuduje si odolnost vůči bolestným zážitkům v dospělosti, kterým se žádný člověk nevyhne.

Pokud ale dítě už v útlém věku opakovaně prožívá pocity strachu a hněvu, nebo na něho rodiče ustavičně křičí , příkazují, kritizují, ovlivní to jeho přístup k sobě a i ostatním. Svět se mu bude jevit jako nepřátelské, hrozné místo, život prožije v ustavičné nedůvěře a podobně bude vychovávat i svoje děti. Co si vybereme?

Věnujete minutu denně svému dětství

Máte pocit, že svému dítěti nerozumíte? Na studium dětské duše má každý z nás k dispozici nesmírně bohatý materiál. Je to naše vlastní dětství uložené v hlubinách paměti, ovlivňující celý náš dospělý život. Pamatujeme si všechno! To se nám jenom zdá, že jsme všechno zapomněli, protože vzpomínky se vrství jedna na druhou. To, co leží úplně dole, se těžko loví, ale je to tam! Pokud chcete pochopit sebe sama, tak se aspoň minutu denně soustřeďte na vzpomínky ze svého dětství a žijete v nich. Vzpomínka je most ke vciťování se, začátek být někým jiným.

Zkuste ty malé človíčky namotivovat tak, aby se dokázali se svým životem pořádně a co nejlépe poprat. Spousty kroužků k jejich rozvoji najdete v každém městě - v Praze, Hradci Králové, Českých Budějovicích.

[ivi]