Vybruslete z trapné situace, ne ze vztahu

Všichni jich máme dost za sebou i před sebou. Chvil, kdy mluvíte o někom ne zrovna lichotivě, a on vám stojí za zády. Nebo kdy pošlete e-mail někomu jinému, než jste chtěli. Oslovíte člověka špatným jménem. Ukazujete návštěvě fotky z dovolené a ouha, vloudí se mezi ně pár snímků, kterými se rozhodně chlubit nechcete. Čeká vás důležitá schůzka, když si všimnete fleku na oblečení nebo díry na punčochách nebo na ponožkách. 

I sebeklidnější povaha v takové chvíli pořádně zpanikaří. "Zavolám jim, ať to nečtou... Ne! Zavolám k nim do firmy, že tam mají bombu! Vkradu se k nim do kanceláře a e-mail smažu! Co když bude počítač zaheslovaný? Kruci, jak to říkali, že se jmenují jejich děti? Nebo se teď hned rozjedu a požádám je, aby e-mail smazali, aniž ho četli?" Takové reakce jsou možné po odeslání nevhodného e-mailu. Mnohdy vše dopadne dobře a osudný překlep prolomí ledy a zpětně zůstane v myslích obou stran jako legrační epizoda ze začátku obchodního vztahu.

Ačkoli všechny trapasy nekončí takhle dobře, s odstupem patří obvykle mezi nejlegračnější a nejživější vzpomínky. Je to podobné jako s jinými momenty v životě, které ve chvíli jejich dění vnímáme jako hrůzu zhrůz. Třeba když saháme do kabelky pro peněženku a ona tam není, když zjistíme, že pracovní pohovor už byl - včera, když na dovolené hustě prší a my se škrábeme na jakýsi kopec v Norsku, promočení na kost. V ten moment to vypadá (a taky je) - tragédie. Ale zároveň je dost pravděpodobné, že uběhne pár dní, týdnů nebo let, a bude to radostná vzpomínka nebo dokonce rodinný vtip. Tak proč ten stres?

Přijměte své nedostatky

Články o tom, jak reagovat na nejrůznější životní zaškobrtnutí obvykle doprovází poučka "buďte nad věcí" a slovo "nadhled". Z vlastní zkušenosti vím, jak těžké je obojí nějak prakticky uchopit. Je samozřejmě snadné mít nadhled, když sedíte doma v křesle a čtete tento článek o trapasech. Důležitější mi ale připadá umět se s nadhledem chovat v okamžicích, kdy se trapas děje. Třeba když odklikente špatně e-mail. Kdysi kdosi mě v souvislosti s trapasy uklidňoval, že mnohdy je jenom velmi malá pravděpodobnost, že si jich vůbec někdo všimne. To si úplně nemyslím.

Možná sami dojdete k tomu, že takové věci a la fleky na oblečení nebo špatně použité jméno (o špatně odeslaném e-mailu ani nemluvě) vnímáte z internetových diskuzí na téma "trapasy", které jste jistě našli při brouzdání na internetu. Pak víte, že na trapasy nejste sami. Vypěstovat si nadhled prostřednictvím uklidňující formulky "ostatní to neviděli" se pak rozhodně nepovede. Protože tomu neuvěříte. Mnohem větší uklidnění paradoxně cítíte právě z toho, kolik trapasů všude kolem existuje. A tudíž že nejste sami, kdo nemá svůj zevnějšek nebo svoje chování za každých okolností stoprocentně pod kontrolou.

Jak zareagovat?

I když trapas bolí, a někdy opravdu strašně, je to vlastně známka lidskosti. Když se stane, bohužel je spíš na obecenstvu, jak ho přijme - dokáže k vám být shovívané (protože i oni už něco podobného jistě zažili), nebo naopak? V takové chvíli hodně záleží na osobnosti člověka, jemuž se trapas stal, a na tom, do jaké míry si umí vzít k srdci dobrou radu odborníků být v kritické chvíli maximálně svůj. Nikdo vám totiž nemůže vyčítat, že jste, jací jste, že zapomínáte, nevíte nebo něco spletete.

Možná si spíše naopak umíte představit, že vám okolí spílá za to, že děláte mrtvého brouka, lžete, neumíte přiznat chybu a že právě tímhle nimráním může trapas nabýt mnohem větších rozměrů, než v jakých se původně odehrál. V kritické chvíli obvykle nejde dělat nic racionálního, maximálně se omluvit. Jakékoli zametání stop, upravování významů, vysvětlování a podobně celou situaci jen zhorší. Když se trapas provalí, doporučuje se zhluboka se nadechnout, a než si v hlavě přehrajete milion kritických scénářů, zkuste se rovnou zaměřit na ten nejděsivější - co nejhoršího se může kvůli tomuhle stát? Šéf se dozví váš názor na něj! Hm, co se dá dělat... Možná tohle zjištění odstartuje úplně nový sled událostí, ke kterým by jinak vůbec nedošlo. A třeba jsou vítané...

Lze trapasům předcházet?

Zvlášť pokud jste typ člověka, co má tendenci reagovat hodně zbrkle, je potřeba se v kritické chvíli zhluboka nadechnout a uvědomit si, že minulost změnit nemůžete. Co se stalo, stalo se. Ačkoli to vypadá, že trapasům se vyhnout nejde, výjimky existují.

Pokud se vám trapasy často opakují, například si nemůžete vzpomenout na jména lidí nebo je oslovujete jinak, zkuste se naučit několik jednoduchých triků na jejich zapamatování. Osobně se můžete přesvědčovat, že jste "blbí na jména", až si neschopnost zapamatovat si je uložíte do hlavy jako něco, s čím se nedá nic dělat. Zapamatovat si jména není záležitost talentu nebo nějaké specifické schopnost, ale je to prostě volba. Pokud skutečně vyvinete úsilí si jméno zapamatovat, podaří se vám to.

Když nad tím budete přemýšlet, opravdu se přistihnete, že moc úsilí nevyvíjíte. už když se vám někdo představuje, běží vám možná hlavou něco jako "nemáš talent na jména, ani se nesnaž, jdi dál" atd. Při představování v cizím jazyce navíc vlastně pořádně neposchloucháme a myšlenkami jsme už u přípravy vět, na které dojde, až odbudeme zdvořilostní fráze. Sami si pak o trapasy takového typu vědomě říkáme.

Řada jich vzniká rovněž z nesoustředěnosti, anebo naopak, když se příliš upínáme na to, aby se nám věci povedly. To jsou hlavně přeřeky a nehody typu roztrženého textilu, když potřebujeme vypadat absolutně dokonale. Proto pokud vám na něčem záleží, pojistěte se tím, že se na věc dobře připravíte (jestli se vám ponožky roztrhly už dvakrát předtím, proč si nesbalit do tašky jedny náhradní?) Zvýší to vaše sebevědomí a zmenší pravděpodobnost chyb.

Zkušenost nenahradíš

Úzkostně se ale trapasům nevyhýbejte. Jednak je to na zbláznění a jednak, zkušenost je jako ve všem nenahraditelná. Když už za sebou pár trapasů máte a přežili jste, víte, že přežijete i další. Jak naložíte s trapnými chvilkami, záleží i na typu osobnosti. Ačkoli na tohle téma žádné výzkumy provedené nebyly, odborníci mají za to, že negativní lidé, stydliví a introverti jsou víc náchylní k trapasům než jejich protějšky. Takoví lidé se totiž víc bojí posměchu či znemožnění a při sebemenším zaváhání na sebe reakce obvykle nenechá dlouho čekat. A málokdy jenom jedna!

Trapasy jsou často spojené s fyziologickými reakcemi těla, jako je pocení nebo červenání, a vůbec s větší ztrátou kontroly nad tělem, kdy například v restauraci po nějaké poznámce rozlijeme nápoj, upustíme příbor, třesou se nám ruce, takže nemůžeme zvednout skleničku k přípitku, atd. A právě proto je, myslím, dobré zamyslet se nejen nad tím, jak reagujete na trapasy vlastní, ale také na trapné momenty těch druhých. Nedáváte jim je náhodou až příliš sežrat? 

Pak ale nebuďte překvapení, když vám to zanedlouho se stejnou razancí vrátí a jejich historku nahradí ve společenské konverzaci ta vaše. 

Jak se neztrapnit v cizině

aneb Lokální specifika faux-pas

V Asii, Japonsku a několika dalších zemích se pokládá za nezdvořilé smrkat na veřejnosti. Ve Francii je neomalenost, když si sami dolejete sklenku vína, aniž byste nabídli ostatním. V arabském světě, Indii a na severu Afriky nepoužívejte levou ruku k jídlu. V Thajsku je hlava posvátná - i pohlazení dítěte po hlavě vnímají jako velmi nespolečenské.

Když nejde o život...

I když se vám problém zdá sebevětší, věřte, že se na něj rychle zapomene, a například, co se práce týká, se vytáhne maximálně jako historka na vánočním večírku dlouho poté. Když se však kvůli trapasu budete užírat a chtít ho donekonečna rozebírat, akorát na něj budete stále poukazovat.

Nikdo není dokonalý, a to ani vy. Každý dělá chyby a každý má nějakou minulost. Jestli chcete začít budovat vaši lepší budoucnost, můžete začít hned - v Praze, Olomouci, Českých Budějovicích, Karlových Varech, Ostravě, Plzni nebo Brně.

[ivi]