V manželstvích ne, ale v houbaření jsme mistři

V zahraničí se stále víc prosazuje náš národní sport, kvůli kterému si o víkendu dokážeme přivstat, obout holínky, do ruky vzít košíky, do kapsy dát zavírací nožíky a vyrazit vzhůru někam k lesu. Kam? Přece tam, kde rostou. Například mladí Angličané, kteří vždy lesy obcházeli obloukem, do nich teď míří s průvodci a v hipsterských brýlích s černými obroučkami sledují střídavě mech a jehličí a chytrý telefon s aplikací s atlasem hub.

Současný trend Do It Yourself (udělej si sám) je tak dovedený k dokonalosti. Za kurz jsou ochotni zaplatit až sto liber, v těch dražších je učí houby nejen sbírat, ale i vařit. Seznam kurzů v Británii najdete na internetových stránkách.

Jiný kraj, jiný mrav

I když ono to s tím sběrem hub v Anglii není tak jednoduché a nejde jen o to, že se většina místních bojí sníst něco, co není žampionem z obchodu. Řada britských lesů je soukromých, takže nejenže v nich nemůžete nic sbírat, ale ani se procházet. Pak je tu nějaký ten národní park, kde legálně také nic neutrhnete, a dalších možností je pomálu. Ani další evropské země nejsou takovým houbařským rájem jako ta naše. Například ve Švýcarsku platí omezení, že můžete nasbírat maximálně dva kilogramy hub na osobu denně (některé kantony přikazují i to, v kolik hodin můžete na houbu vytáhnout nožík, a kdy může bez obav růst.

Podobná pravidla jsou také v Rakousku nebo v Itálii a třeba v Nizozemsku se nesmějí sbírat houby vůbec. Důvodem je nejen ochrana přírody, ale i fakt, že Holanďan by houbu z lesa do úst nevzal, neboť se bojí otravy. I když případně některých druhů by tamní milovníci proslulých amsterodamských coffee shopů udělali výjimku. Učit by je mohli jihoameričtí indiáni, pro něž je sběr hub tradicí. Jenže oni si nedělají smaženici z hříbků a jedlé houby nechávají bez povšimnutí.

Soustředí se jen na ty halucinogenní, které používali už kdysi dávno při náboženských rituálech. Mimochodem, přechodnou změnu vědomí si může způsobit i český houbař, a nemusí mít v košíčku jen teenagery oblíbené lysohlávky. Stačí třeba muchomůrka červená, kterou kdysi pro její povznášející účinky před bojem fasovala švédská vojska. Švédové jsou dodneš zdatnými sběrači hub. Na severu se houbám daří, na bohaté švédské lesy tedy zároveň dělají nájezdy houbaři ze zemí, kde jde spíš o formu přivýdělku, tedy Poláci a Litevci. Sbírají i Finové, pokud však přejedete hranice další severské země, Norska.

V lese na vás budou čekat zástupy nesebraných hříbků. Norové se totiž hub bojí, podobně jako Nizozemci. Nemyslí si však, že by neuměli poznat ty jedovaté od jedlých, ale děsí se toho, že v houbách stále přežívá černobylská radioaktivita. Houby rádi sbírají Rusové a Ukrajinci, velmi vášnivými houbaři jsou pak Poláci, kteří hříbky u hranic prodávají nadšeným Němcům, netušícím, že si pro stejný artikl mohli dojít do přilehlého lesa sami.

Mezinárodní kuchařka

Češi houby nejčastěji uchovávají sušením, zavařováním či mrazením. S těmito metodami se setkáme po celém světě, ale trochu jiný způsob uchovávání hub mají na východ od nás, kde je nakládají do soli a fermentují. Asiaté pak z hub vyrábějí různé omáčky podobné sójovce. A nakonec nesmíme zapomenout na starou Anglii, kde se za královny Viktorie vyráběly houbové kečupy.

Rod Smotlachů

Avšak ani ta k houbaření nejpřátelštější země se s Českem srovnávat nedá. Jsme údajně jedinou zemí na světě, kde se dokonce v televizním zpravodajství dozvíte, že "Už rostou!", nejlépe doprovázenou záběrem na rekordního "macka" čeledi hříbkovitých. Módní časopisy nezůstávají pozadu s fashion story, v nichž najdete trendy oblečení do lesa, a k tomu se přidávají fotografie úlovků, jimiž nás naši známí obšťastňují na Facebooku a dalších sociálních sítích.

Houbařské sezoně se v Česku prostě nevyhnete. A dokonce máme i houbařské celebrity, jméno Smotlacha je povědomé nejednomu z nás. Právě rod Smotlachů nejspíš může za masovou popularitu houbaření v Česku, neboť původně jsme na tom byli ve sbírání hub s ostatními Slovany podobně, sbírali jsme jednoduše proto, abychom se najedli. Houby pro nás byly vždycky důležitým doplňkem jídelníčku.

V Rusku a Bělorusku si našli dokonce originální metodu jejich zpracování, a to mléčným kvašením. Nakládají se do sudů a konzumují celou zimu. Případy otravy jsou však poměrně časté, znalost jednotlivých druhů je v těchto zemích nižší a osvěta zde příliš nefunguje. František Smotlacha se u nás právě toto nebezpečí sběru hub snažil zvrátit intenzivní osvětou, již bylo v první polovině 20. století pomálu. Mykologii se věnoval od roku 1912, o devět let později založil Českou mykologickou společnost a napsal legendární atlas hub, kvůli němuž na vlastní kůži vyzkoušel neuvěřitelných 1700 druhů a po opakované úspěšné konzumaci řadu z nich přesunul z kolonky "nejedlé" do "jedlé".

V jeho šlépějích pokračoval syn Miroslav až do své smrti v roce 2007. Vedle toho, že byl autorem řady houbařských atlasů a kuchařek, se zároveň specializoval na výzkum dřevokazných hub a na boj proti nim, díky čemuž zachránil řadu slavných českých památek. Sám si kvůli tomu ke sklonku života tak trochu posteskl, že ho lidé znají jen přes své žaludky či houbové smažnice.

Pozor nejen na lupeny

Ač považujeme houbaření za národní sport, na houbařské kurzy by si měli dojít i někteří Češi. Přinejmenším Pražané, neboť ač je v Česku průměrně kolem 400 otrav houbami ročně, v Praze jejich nejvíce a každý rok jejich počet stoupá. Možná je to tím, že jak už bylo řečeno, i tady přibývá mladých hipsterů, kteří v rámci životního stylu DIY nejen štrikují svetry a pěstují na balkoně biorajčata, ale vyrážejí na nájezdy do lesů.

Každopádně i jim by se hodil nějaký ten kurz, který nabízí Česká mykologická společnost. A pokud by prošvihli sezonu, můžou zajít alespoň na teorii v rámci jejich přednášek. Máte pocit, že vy při sběru hub nemůžete sáhnout vedle? Vždyť už od malička vám vštěpovali, jaký je rozdíl mezi masákem a muchomůrkou zelenou. Vidíte, a přesto si i dnes někteří houbaři zrovna tyto dvě houby pletou, což může mít tragické následky.

Ordinace lékařů se začaly plnit ve chvíli, kdy si lidé troufli právě na sběr lupenatých hub, když před tím prolistovali atlas a v eurofii nad krásným úlovkem zapomněli, na co vše se dívat, aby v ruce a následně v břiše neměli některou z jedovatých mochomůrek. Sbírat houby s "chladičem" je totiž již vyšší školou houbařství. Na pohotovosti ale můžete skončit, i když máte v košíku praváky. Chcete s houbami zaexperimentovat, protože kdo má jíst pořád ty smaženice a kulajdy, že? A tak k nim přidáte víno. Výsledkem je, že s otravou skončí celá skupina vašich kamarádů v nemocnici a bude za to moci jen nevhodná kombinace s alkoholem.

I když v historii, kdy si na sběr hub troufli i předci dnešních anglických hipsterů, kteří dnes zkoumají les pod vedením instruktorů s iPhony v ruce, se v Anglii z hub vařil kečup, do nějž se přidávalo právě červené víno či tmavé pivo. Jde tedy zřejmě jen o způsob zpracování receptu. My však raději zůstáváme u smaženice a hub s rourkami na spodku klobouku, ač víme, že ani to není stoprocentní jistota. K tomu si pamatujeme radu zkušených mykologů, že houby by se měly tepelně zpracovávat alespoň dvacet minut.

Ale možná ta trocha adrenalinu z toho, jestli se z úlovku neotrávíme, k našemu národnímu sportu patří a bez něj by to chození po lese s košíkem byla vlastně trochu nuda.

Největší fámy a pověry

Sbíráš - zaplatíš

Téměř každý rok se objevují zvěsti o zpoplatnění sběru hub a lesních plodů u nás. Zatím šlo jen o fámy.

Nesbírejte babky

Četli jste, že babky způsobují rakovinu? Nebojte, je to nesmysl. Faktem ale je, že dobře sají vodu, a tak rychle plesnivějí. A ani částečně plesnivé houby by se sbírat neměly, neboť jsou zamořeny toxickými látkami.

Okousané jedlé jsou

Houby, které jsou jedovaté, nemohou být okousané od lesních zvířátek. Jestli tomuhle věříte, gratulujeme, že žijete. To, co není jedovaté pro slimáka, může být pro člověka jízdenkou na věčnost.

Zázračné mléko

Ne, opravdu se z jakékoli houby nestane jedlá pouze tím, že ji uvaříte v mléce.

Pokud jste se již s někým na internetové seznamce seznámili a teď přemýšlíte, kam vyrazit na rande, mohli byste klidně zvolit cestu do přírody a nasbírat si trochu hub a udělat si z nich něco dobrého. Na místě nezáleží, houbám se daří jak v Plzeňském kraji, Karlovarském kraji i v Libereckém kraji.

[ivi]