Trápí se i děti

Odborníci se ve své práci setkávají s dětmi a mládeží různého věku. Věkové rozpětí dětí v péči psychiatrů je velmi široké. Začíná v období předškolního věku, tedy přibližně od třech let a končí až dosažením právní dospělosti, tedy dovršením osmnáctého roku. Výjimku tvoří hlavě děti s poruchami autistického spektra, s kterými rodiče často přijdou na diagnostiku v období batolete, tedy před třetím rokem.

Časté poruchy

V předškolním věku (3 - 6 let) řešíme hlavně neadekvátní výkyvy nálad a těžce zvládnutelné výbuchy zlosti, anebo diagnostikujeme poruchy autistického spektra. Poměrně časté je i pomočování, vylučování stolice v postýlce a psychosomatické poruchy. Málokdy přichází rodiče s dítětem už v předškolním věku kvůli poruchám aktivity a pozornosti (ADHD), které pro ně začnou být alarmující, až když dítě začne navštěvovat školu. V období mladšího školního věku (6 - 11 let) děti často trpí i úzkostnými poruchami, školní fobií a podobně.

Během staršího školního věku (11 - 15 let) až adolescence (15 - 18/20 let) se emoční poruchy většinou vyprofilují do některé z afektivních poruch, tedy depresivní či bipolární poruchy. Stále častěji dochází u dětí v tomto věku i k zneužívání návykových látek a hlavně u děvčat k poruchám příjmu potravy.

Vlivy rodiny a okolí

Velmi všeobecně můžeme psychické problémy dětí rozdělit na reaktivní (adaptační), při kterých dítě reaguje na významnou životní změnu anebo stresovou událost, a tzv. endogenní, při kterých vyšetřením dítěte neumíme určit příčinu onemocnění. Důvodem reaktivních poruch bývají přibližně stejně často události zažívané doma, ve škole, mezi kamarády anebo v partnerských vztazích. Doma to bývají hlavně rozvody rodičů anebo nepříznivé rodinné vztahy a situace. Ve škole je příčinou především fyzické či psychické šikanování, které mnohokrát zůstává dlouhou dobu neodhalené.

Adolescenty dovedou potrápit a dohnat k různým formám zkratového chování i nezralé partnerské vztahy. Osobní kapitolu tvoří zneužívání dětí, vyskytující se častěji v rodinných kruzích než mimo domov, které má vážný negativní dopad na psychický stav dítěte. Dávejte si pozor i na to, co sleduje vaše dítě v televizi. Malé děti si totiž neuvědomují nereálnost situací, které vidí. Dětská mysl je "absorbující", takže jako houba nasává všechno, co vidí, cítí a zažívá. Tisíce vědeckých studií od roku 1950 prokázaly, že mediální násilí přispívá k agresivnímu chování dětí a necitlivosti vůči násilí, způsobuje noční můry a strach ze zranění.

Některé studie poukazují na propojení sledování televize dětmi mladšími než 2 roky s poruchami aktivity a pozornosti (ADHD), ale jiní experti s těmito závěry nesouhlasí. Faktem ale zůstává, že nadměrné sledování televize přispívá k poruchám spánku, problémům v chování, riskantnímu jednání a obezitě. Ta souvisí i s množstvím reklam na jídlo a nápoje cílené na děti. Sledování televize navíc ubírá čas strávený na čerstvém vzduchu a společné chvíle s rodinou anebo přáteli.

Rozvést se, nebo ne?

Když se budete chtít se svým partnerem příště pořádně pohádat, dobře si rozmyslete, zda se v místnosti nebo bytě nachází dítě. Při hádkách rodičů prožívá strach a stres, bojí se o svoji budoucnost a budoucnost rodiny. Navíc může imitovat formu komunikace rodičů, tedy když rodiče doma často křičí anebo se hádají, je vysoká pravděpodobnost, že jejich dítě bude křik a hádky používat jako běžný způsob komunikace. Děti, které jsou svědky častých rodičovských hádek, mají navíc riziko rozvoje poruch chování, úzkostných, depresivních a psychosomatických poruch.

Pokud váháte, zda zůstat se svým partnerem kvůli dítěti, věřte, že všeobecně je pro dítě dobré to, co je dobré pro rodiče. Pokud se rodiče nebudou cítit v nefunkčním vztahu příjemně a bezpečně, nebude se tak cítit ani jejich dítě. Děti jsou velmi vnímavé a jejich chování odráží "nastavení" rodičů a situaci v domácím prostředí. Dítě bude s rozchodem rodičů vyrovnané, když s ním budou vyrovnaní rodiče. Vždy to ale vyžaduje práci s přicházejícími emocemi, a to bývá náročné.

V současnosti se v České republice rozvádí přibližně polovina manželských párů, přičemž nejčastěji uváděným důvodem je rozdílnost povah manželů. Z části to svědčí o tom, že po určité době, když je třeba vztah "opravit a přestavět", ho manželé ukončí s tím, že je nefunkční, přitom by stačila změna pohledu anebo osobnostní posun. Přispělo by to k jejich rozvoji a ukázalo dítěti, že cestu je potřeba hledat, ne z ní odcházet, když přijdou první překážky. Jsou ale, samozřejmě, i případy, kdy ve vztahu není možné pokračovat.

Neexistuje všeobecný návod na to, jak dítěti ulehčit rozvod, protože každý vztah a každé dítě je jiné. Všeobecně ale platí, že základem je klidná, vysvětlující a ubezpečující komunikace. Rodiče by neměli používat dítě jako nástroj manipulace anebo věc, prostřednictvím které se bývalému manželovi chtějí pomstít.

Kritická puberta

Puberta (cca 11 - 15 let) je obdobím, kdy se dítě začíná vzdalovat od rodiny směrem k vrstevnickým vztahům, hledá si svojí sociální roli a začíná podrobněji a vědomě zkoumat svoji sexualitu, což vrcholí v období adolescence (cca 15 - 20/22 let). Začínají si všímat svého těla a opět sledují ideály zvenku. V současnosti jsou společenské názory na formu těla velmi striktní. I tyto požadavky jsou například příčinou narůstajícího výskytu poruch příjmu potravy u mladých děvčat.

I tady může rodič pomoci vysvětlováním, že ne všechno v krásných obrázkových knížkách je realita pod pojmem ideální krása si může každý představit něco jiného. Chlapci se zase často uchylují k užívání anabolických steroidů ve snaze mít větší svalstvo. Profesionální kulturisti by vám mohli povyprávět o negativních dopadech nadměrného užívání steroidů na jejich zdraví. Obzvláště nebezpečné je to hlavně v období, kdy lidské tělo ještě není vyvinuté. Na druhé straně zase na dospívající číhá obezita.

Rodiče by si měli uvědomit, že u jejich dítěte dochází v období dospívání k přestavbě jeho vztahu k nim, což je podstatou přebírání zodpovědnosti za vlastní činy. Je výborné, když rodiče v tomto období změní své role z opatrovníků na kouče, kteří kteří jsou schopni zvýšit sebejistotu, pocit zodpovědnosti a podporují dítě v nalezení jeho vlastních řešení. Na to je ale potřeba, aby sami rodiče cítili zodpovědnost za jejich životní situace, udržovali si hranice a měli snahu najít řešení ve své životní cestě.

Jednoduše řečeno, pokud si nevíte rady se sebou, jen těžko budete umět pomoci svému dítěti.

Fatální následky

Častěji se setkáváme s případy sebevražd mladých lidí. Co dokáže dítě nebo mladistvého dovést k tak fatálnímu rozhodnutí? Obzvláště v mladém věku vychází jen málo sebevražd z racionálního rozhodnutí. I když je životní situace jakkoli zlá, sebezáchova je jeden z nejzákladnějších pudů člověka.

K oslabení pudů dochází v průběhu psychických onemocnění. V poslední době se předmětem výzkumu stávají hlavně genetické a neurobiologické aspekty samovražedného chování. Z neurotransmiterových systémů hraje pravděpodobně roli hlavně dysregulace serotoninového systému ve frontálních oblastech mozkové kůry. U depresivních mladých lidí se zjistila i dysregulace neuroendokrinních funkcí, hlavně zvýšená funkce hypotalamus - hypofýza - nadledviny, která je hlavním systémem při odpovědi na stres.

Ano, děje se o hlavně "v hlavě". Rodiče dospívajících dětí by měli být obzvláště citliví na změny v jejich chování, ale obrovský význam má hlavně interakce genů a prostředí. Znamená to, že lidé s genetickou predispozicí mají vyšší náchylnost na suicidální chování, ale riziko sebevraždy se zvyšuje jen v přítomnosti vážné stresové situace. Významným problémem je zneužívání návykových látek, které hrají úlohu u 27 - 62 % obětí sebevražd. Přibližně jedna třetina mladých lidí, kteří spáchali sebevraždu, mělo poruchu osobnosti, hlavně antisociální a hraniční typ.

Tato problematika je ale velmi komplexní. Sebevražda je koncem životní nitě, která se odvíjí od toho, kde a komu se dítě narodí, jaké události jeho život provázejí a jaké jsou jeho tzv. copingové strategie, tedy psychické mechanizmy, prostřednictvím kterých je schopní se s těmito událostmi vyrovnat.

Deprese trápí i děti

Nepříznivé životní události mohou vyvolat depresivní příznaky, ale větší riziko je u geneticky predisponovaných jedinců.

Jak pomoci?

Červené světlo by se mělo rodičům, vychovatelům nebo učitelům rozsvítit tehdy, když dojde k rychlé nebo pomalejší změně chování. Zřídkakdy se dětská deprese podobá depresi dospělých a zůstává nepovšimnuta. Za neadekvátní chování mohou dospělí dítě trestat, což jen zhoršuje jeho symptomy. I neřešená depresivní fáze se po čase zmírní a rodiče si mohou mylně vydechnout, že dítě "konečně dostalo rozum". Je ale velká pravděpodobnost, že se tyto symptomy budou opakovat, případně se objeví v ještě horší podobě.

Sociální, vztahové a výkonnostní problémy se na sebe nabalují jako sněhová koule, kterou si dítě s sebou vezme do dospělosti. Nejlepší je zasáhnout co nejdříve. Když rodiče zpozorují jakékoli změny v chování anebo emocionalitě, které se nelepší po opakovaných pohovorech či adekvátním vysvětlováním, měli by vyhledat odbornou pomoc. Vždy je lepší vyšetření s negativním nálezem než žádné.

Zkuste ty malé človíčky namotivovat tak, aby se dokázali se svým životem pořádně a co nejlépe poprat. Spousty kroužků k jejich rozvoji najdete v každém městě - v Praze, Hradci Králové, Českých Budějovicích.

[ivi]