Seznamte se s křemíkem a jeho přírodními zdroji

Křemík (Si) identifikoval roku 1787 francouzský chemik a ekonom Antoine Lavoisier jako složku pazourku. Je to druhý nejfrektovanější prvek na zemském povrchu a po železe a zinku třetí nejčastější stopový prvek v lidském organismu. Najdeme ho všude tam, kde hrají důležitou roli pevnost, pružnost a ohebnost. Chemicky je přiřazen uhlíkové skupině, a proto je stavebním kamenem mnoha druhů hornin, zejména v zemské kůře. Je to poměrně tvrdý polokov, který se rád váže s kyslíkem do nejrůznějších podob oxidu křemičitého. 

Ve velkém je jako křemen přitomen v horninách ve formě žil a vrostlic. Při erozi hornin dochází k narušení jejich struktury a křemen je jak jedna z nejtvrdších a nejodolnějších součástí z horniny vyplavován ve formě křemenných písků, oblázků a valounů, které slouží jako cenná surovina. Polodrahokamy na bázi oxidu křemičitého se vyskytují nejčastěji jako fialový ametyst, záhněda, křišťál nebo žlutý citrín.

Pro lidi je křemík životně nezbytný stopový prvek. V těle je ho sice obsaženo asi jen 20 miligramů na kilogram tělesné váhy, což u člověka o hmotnosti 70 kilogramů představuje asi půl druhého gramu, ale je přítomen hlavně v buňkách, které udržují pružné a stabilní struktury. Potřebují ho tedy cévy, vazivové tkáně, kůže, šlachy a kloubní chrupavky, které musí vydržet extrémní zatěžování v průběhu celého života. 

Jeho dostatečný denní příjem je důležitý i proto, že se kromě toho podílí na buněčné látkové výměně, na posilování imunitního systému, a navíc zpomaluje proces stárnutí.

Když chybí

U lidí jsou svědění kůže, nečistá pleť, oslabené, ochablé vazivové tkáně, matné a tenké vlasy, lámavé nehty a příznaky osteoporózy spojovány právě s nedostatkem křemíku. Řadí se k tomu i nespavost, šumění v uších, závratě, krvácení z dásní a zubní kaz. Nedostatek křemíku se ukazuje zejména v obličeji, kde se pod pokožkou tvoří svraštělá vazivová tkáň. Začnou vznikat zřetelné záhyby před uchem, vějířky kolem očí a také nosoretní rýhy.

Křemík v přírodě

Nejlepším příkladem významu křemíku v přírodě jsou zřejmě ptačí pera. Sestávají z víc než 70 procent z křemíkových sloučenin a díky svojí vzdušné konstrukci jsou nesmírně lehká, pružná, a přitom velmi stabilní. Existuje několik živočichů, kteří vyrábějí struktury obsahující oxid křemičitý. Nejznámější jsou křemičité řasy, které se z 98 procent skládají z tohoto oxidu, ale také některé houby a jednobuněční mřížovci. Křemičité řasy se nacházejí hlavně v mořské a sladké vodě, ale v i orné půdě.

Jakmile odumřou, klesnou prakticky nezničitelné křemičité schránky ke dnu a v průběhu času vytvoří silné usazeniny, odborně zvané diatomické zeminy, lidově křemelina. Největší světová ložiska o mocnosti až 400 metrů jsou v Kalifornii, obrovská i v Dánsku, Francii, Anglii, Japonsku a na Islandu. V Německu jsou proslulá naleziště ve vřesovištích Lüneburger Heide, v Habichtswaldu u Kasselu a na Vogelsbergu u Giessenu. U nás je významným zdrojem křemeliny Třeboňská pánev a největší ložiska v Borovanech a Lednicích či v podkrušnohorském Soosu, na Slovensku jsou nejznámější Dúbravice a Močiar.

První zásadní průmyslové využití křemeliny představovala výroba dynamitu. Nitroglycerin smíchaný se zeminou bylo možné zpracovávat a nehrozilo při tom nebezpečí výbuchu. Protože většina lidí má minerálního křemíku nedostatek, panuje dnes přesvědčení o terapeutickém využití křemeliny. Snad i pro její dobré filtrační vlastnosti. Doporučuje se užívat dokonce až dvě polévkové lžíce denně, což je asi deset gramů. Různí distributoři tvrdí, že případný přebytek tělo vyloučí.

Dejte spíše přednost rostlinné variantě, což je v případě křemíku hlavně přeslička a bambus. Obě tyto rostliny vykazují ve stoncích a listech vysoký obsah oxidu křemičitého, díky kterému jsou také přes svoji relativní slabost neuvěřitelně stabilní. Pozoruhodná je také jejich odolnost vůči parazitům a zárodkům. Čím více křemíku rostlina obsahuje, tím je stabilnější a zdravější. Začalo být jasné, že tento prvek je v přírodě doslova životně důležitý.

Přírodní zdroje

Zajímavým zdrojem křemíku jsou určité druhy minerálních vod, jak zjistíte na štítcích s údaji o složení. Doporučená denní potřeba 20 až 30 mg křemíku, což je mimochodem značná dispropoce s doporučovanými dávkami křemeliny, může být pokryta také 100 gramy brambor nebo 200 gramy rajčat. Dalšími skvělými potravinovými zdroji jsou jáhly, celozrnná rýže a celozrnné produkty obecně. Platí přitom, že čím více potravina obsahuje rostlinné vlákniny, tím vyšší je její obsah křemíku. V masných a mléčných produkterch jsou křemíkové sloučeniny zastoupeny v daleko menším množství, takže vegetariáni jsou zpravidla mnohem lépe zásobení křemíkem než milovníci masa a uzenin.

Ing. Jiří Janča, popisuje ve své knize Zdravé dítě a alternativní medicína pozoruhodný čaj k dennímu užívání pro děti i dospělé, v němž hrají hlavní roli dvě byliny s vysokým obsahem křemíku - vlaštovičník větší a vratič obecný. Kromě něj se ještě přidává měsíček. Po třech gramech vratiče a měsíčku a dva gramy vlaštovičníku se přelijí v termosce půl litrem vařící vody a nechají půl hodiny vyluhovat. 

Po scezení se nápoj nechá zchladnout, uloží v ledničce a užívá jedna čajová lžička čtvrt hodiny před jídlem. 

Stopové prvky a kovy života v přírodě

Významu křemíku a dalších prvků se ostravský léčitel věnoval především v knize Stopové prvky a kovy života v přírodě, která má podtitul Skryté léčivé síly v našem okolí. Vychází v ní z vlastních poznatků opřených o znalosti německého terapeuta přírodní medicíny Matthiase Leisena. Kniha patří v Jančově případě úctyhodného díla mezi málo známé, ovšem svým obsahem je opravdu mimořádná. Pokud jde o křemík, zdůrazňuje kromě již zmíněných také kuchyňský význam šalvěje, libečku, anýzu, bazalky, petržele a rozmarýnu a z hlediska fototerapie nabízí řadu dalších léčivých rostlin, například petrklíč, přesličku, lípu, lněné semínko, chrpu, chmel a hořec žlutý.

Schüsslerovy soli

Je jasné, že eventuální nedostatek tohoto stopového prvku bychom měli průběžně vyrovnávat. Vedle potravin a bylin jsou k dispozici doplňky, například minerální hlína, zelený jíl, různé gely, kapsle, žvýkací tablety, prášek nebo křemíkové kapky. 

Křemík je také jednou z nejdůležitějších solí z oblasti Schüsslerových minerálů. Jejich objevitel Wilhelm Heinrich Schüssler publikoval svojí teorii minerálních solí, které se nacházejí v tzv. činné energetické formě. Kvůli celkově stále chudší orné půdě dochází k poklesu obsahu minerálů a vitaminů v plodinách, a tak jsou potraviny stále méně schopné pokrýt běžnou potřebu lidského těla, které nemůže udržet zdravou buněčnou rezonanci. 

To je hlavní důvod pro dlouhodobé používání těchto tzv. tkáňových solí, které poskytují buňkám esenciální anorganické stavební materiály na obnovení energie a regeneraci. Nedostatek křemíku se projevuje podle schüsslerovské nauky na kůži v podobě nosoretních rýh, které se v dobách vysoké nervové zátěže a při stresu prohlubují. Sůl číslo 11, zvaná Silicea, se nabízí v potencované formě jako D12 a množství tohoto homeopatického prostředku, které se má brát, se řídí podle věku a příslušných známek v obličeji. 

Silicea patří také ke třem nejvýznamějším nervovým prostředkům. Pokud se užívá jako jemnohotné doplnění jiných preparátů, dokáže připravit organismus, aby efektivněji přijímal i zpracovával křemík z potravy.

Minerálky

Významným zdrojem křemíku jsou některé druhy minerálních vod. Patří mezi ně hlavně mariánskolázeňské zdroje Aqua Maria, Rudolfův pramen nebo Excelsior, ze známých značek Mattoni, Magnesia a minerálky z Dolního Kramolína a Vratislavic nad Nisou. Doporučená denní spotřeba je 20 až 30, někdy se udává i 40 mg křemíku. V podobě kyseliny křemičité - v přírodě značně nestálé sloučeniny křemíku s vodou - je tento prvek rozpuštěný v nezanedbatelném množství ve všech oceánech a mořích, ale i v dešťové a pitné vodě.

Gely a hlíny

Volný se vyskytuje jen vzácně a je většinou vázaný na jiné látky, především kyslík a vodu. Pokud je podíl vody nepatrný, hovoří se o oxidu křemičitém. Na křemík bohatší soli kyseliny křemičité se nazývají silikáty (křemičitany). Kyselina křemičitá se užívá fixovaná ve formě gelu. Posiluje vazivové tkáně a pomáhá kůži vázat vlhkost, protože křemík dokáže vázat vodu v poměru třísetnásobku své váhy. Posiluje také vlasy a zpevňuje nehty. 

Pokud například trpíte na akné, můžete přikládat kyselinu křemičitou jako gel na postižená místa na kůži, nechat působit asi deset minut a potom trochou vlažné vody jemně omýt. Podobně je možné si počínat i při lehkém slunečním úpalu. Kyselina křemičitá se nejen jako gel, ale i léčivá hlína nebo prášek, doporučuje k zevnímu použití i při popáleninách, pásovém oparu, bércových vředech, lupénce nebo bodnutí hmyzem.

Tak, zase jste o něco chytřejší, máte v sobě o něco více informací, se kterými můžete zazářit i na rande! Tak honem na něj!

Zdroj: https://www.healthline.com

[ivi]