Rozum vs. intuice: kdo vyhraje?

Záchytné body

Potřeba hledat různá znamení, zda kráčíme správným směrem, provází lidstvo od nepaměti. V poslední době ji však značně posilují nejen kvanta dostupné duchovní literatury, ale také naše nespokojenost a především škála možností, kam se vydat a jak žít. Mnoho lidí pak tuto bezradnost při rozhodování řeší tím, že i zcela běžným věcem připisuje větší význam, než skutečně mají. Existují lidé naprosto racionální, kteří vše vyhodnotí výhradně rozumem a na zvláštní znamení nevěří. Na druhé straně jsou lidé, kteří evidentně šestý smysl mají, a když cítí, že je něco ve vzduchu, je dobré to brát vážně.

Ale ani v jedné skupině jich mnoho nenajdete. Většina z nás je intuicí vybavena naprosto průměrně, proto tak rádi při rozhodování používáme nějaké berličky. Ty mívají různou podobu, od běžně tradovaných znamení, jako je černá kočka, která přináší neštěstí, přes naše vlastní sebenaplňující proroctví. Jedno ovšem mají společné, hledáme v nich alespoň náznak ujištění, že všechno nakonec dobře dopadne.

Koho tedy potřebujeme víc?

Na otázku, zda se spolehnout na rozum nebo intuici, jednoduchá odpověď neexistuje. Potřebujeme kombinaci obojího. Bez emocí bychom nepřežili. Než by se pračlověk rozmyslel, jestli má utéct nebo ne, zvíře by ho sežralo. Bez rozumu bychom zase možná dodnes spali v jeskyni. Pravda ale je, že v určitých situacích vám pomůže být ku prospěchu víc jedno než druhé a naopak. Záleží na tom, o čem se rozhodujete. Když řešíte, jakou barvou vymalovat byt, pak je jasné, že důležitý je spíš dobrý pocit. První, na co jste pomysleli, byla fialová? Pak tam dejte fialovou.

Pokud ale zrovna řešíte, jestli dát zítra výpověď, protože vás to v práci strašně nebaví, chce to zapojit i logiku. Budete mít z čeho žít? Je to dobrý nápad zrovna v téhle chvíli? A tak dále. Když v duchu mluvíme sami se sebou, nabízí se zajímavá otázka. Kdo s námi vlastně mluví? Je to rozum, nebo spíš intuice? Obvykle platí, že intuice vždycky přichází dřív než rozum. Když k vám přijde nějaký vjem a musíte nad tím přemýšlet nebo ho zkoumat, abyste ho rozluštili, není to většinou intuice, ale výplod mysli.

To je dobré vědět. Skutečný vnitřní hlas přichází dřív, než vás stihne napadnout první myšlenka, a je tak silný, že ve vás nezbude prostor na pochybnosti, aspoň na té úrovni, že i kdyby hlava pochybovala, jasně cítíte, co je správné.

Tak kdo tu vlastně doopravdy rozhoduje

Vnitřní hlas si můžete představit jako výstřel z pistole. Rychlý. Nečekaný. Nejhorší je, když se snažíte vynutit si ho nebo ho příliš usilovně hledáte. Vezměte si příklad, není vám dobře v práci, všude se na vás valí informace o podnikání, tak to chcete taky zkusit a ptáte se vesmíru, co on na to. A může se stát, že jsme přesvědčení, že vnitřní hlas slyšíme a znamení vidíme, ačkoli k nám vůbec nepromlouvají.

Ve skutečnosti se jen ubezpečujeme, že naše rozhodnutí je správné. Tento vnitřní hlas slyšíme většinou tehdy, když potvrzuje cestu k získání slasti, něčeho, po čem hodně toužíme. A pokud je v rozporu s naším cílem, tak ho prostě umlčíme. Je to psychologické pravidlo, které určuje jednání lidí. Když něco chceme, dokážeme se přesvědčit, že je to dobré. Když pak akce zkrachuje, najednou se obviňujeme, že jsme měli poslouchat svůj vnitřní hlas, který nás varoval.

Hurá do ticha!

Když tvrdíme, že intuice se dá tak trochu natrénovat. Tak jak tedy na to? Lidé mají často duchovno jako své zaměstnání a dělají ho odtržením od civilizace a bytím hlavně sami se sebou. Tím se nemyslí, že byste si měli běžet pro letenku do Tibetu. Určitě si příklad z toho ale vzít můžete. Prvně se snažte poznat sami sebe. Zaměřte se na otázky, s kým jste v tomhle světě, jaké přátele kolem sebe máte, co to o vás vypovídá.

Můžete si napsat, jaké máte vlastnosti a k čemu se hodí, k čemu méně a jak se s tím dá pracovat. K tomu potřebujete strávit nějaký čas sama se sebou nebo sám se sebou. Klidně tomu říkejme lenošení. Proč by ne? Zkuste prostě někdy jen tak být. Nedívat se na televizi, nejít na party, nečíst, nesjíždět Instagram. Když omezíte vnější příval informací a zvýšte pozornost vůči vlastním pocitům, už nebude tak často docházet ke konfliktům, kdy vám vnitřní hlas bude říkat "tohle udělej" a z druhé strany se bude ozývat "ale možná bys neměl". Ono je to vlatně úplně logické.

Vnitřní hlas, potažmo celé duchovno, není nic od nás odděleného, co k nám proudí jakousi tajemnou silou z galaxie, ale vychází z nás. Nemůže se tedy stát, že radí jednu věc a "já" chci něco úplně jiného. Na druhou stranu, může se stát, že budete hledat nějakou odpověď a vnitřní hlas bude mlčet. V takové chvíli je potřeba vzít rozum do hrsti a rozhodnoout se podle nejlepšího vědomí a svědomí. Nikde není napsáno, že příště to nebude jinak.

Jaké knihy si přečíst

Před lety byla hitem kniha Tajemství, jejíž autorka tvrdila, že si stačí představit, co chcete, a vesmír už to zařídí. Uspěla by taková kniha i dnes?

V tomto směru se lidé nijak nezměnili. Hodně jich i nadále odevzdává svůj osud do náruče víry a ezoteriky, aniž by jim vadilo, že tvrzení jejich duchovních vůdců postrádají oporu v prokazatelených faktech. Čtenářů, kteří si před "uvěřením" rádi pečlivě ověřují zdroje i jejich kvalitu, určitě přibývá.

Jak se liší psychologická a duchovní literatura?

Oba typy literatury se liší zásadně, ale bohužel si od sebe občas vypůjčují přesvědčovací taktiku. Hluboký rozdíl mezi nimi spočívá ve způsobu, jakým přistupují k vysvětlování základních fenoménů lidské psychiky, jako je vědomí, paměť, emoce, podvědomí, osobnost, schopnosti, sebepojetí, či jak se dívají na smrt. Poctivá "psychologická literatura" se opírá o vědu, rozlišuje hypotézy od prokázaných faktů, připouští pochybnosti a není vždy tak uspokojivá v řešeních.

"Duchovní literatura" se oproti tomu většinou vztahuje k něčemu neuchopitelnému. Nabízí hotová instatní řešení, pochybnosti v ní nemají místo, její základ je ve víře a za dostatečný "důkaz" svých tvrzení považuje sugestivní příběhy.

Rozum nebo intuice?

Je to paradox. Je módní říkat, že v této technokratické moderní době používáme příliš rozumu a málo intuice. Ve skutečnosti je tomu naopak. Denně děláme tisíce intuitivních rozhodnutí, která ovlivňují naše životy někdy zcela nevratně. Doporučována je kniha nositele Nobelovy ceny Daniela Kahnemana Myšlení, rychlé a pomalé, v níž rozdíl mezi oběma systémy krásně a docela zábavně vysvětluje.

Petra K., 27 let: "Pokouším se rozum a intuici v životě střídat - rozum v práci, intuici a city ve vztazích. Kolikrát jsem ale intuici do vztahu tahat vůbec neměla. Na duchovní znamení příliš nevěřím."

Jana H., 33 let: "Odjakživa se rozhoduji podle intuice. Nikdy mě nezklamala a nikdy jsme si neřekla, že jsem se měla rozhodnout jinak. Dám na ni, je to můj šestý smysl, který mi pomáhá odhadnout danou situaci a občas předvídat. Na duchovní znamení vyloženě nevěřím, ale občas mám období, kdy si všímám maličkostí a tak to nějak vše do sebe zapadá."

Andrea B., 39 let: "Rozum, nebo intuice? Kombinace. Považuji se za poměrně racionálního člověka, který hodně dá na metodu plusů a minusů. Jenže. Kdykoli jsem se rozhodla udělat něco, co se rozumově zdálo jako dobré, nakonec se ukázalo, že zase o tak dobrou volbu nešlo. Konečné slovo má tedy intuice. Nevrhám se do věcí, které jsou racionálně odsouzené k neúspěchu, ale pokud mám před sebou větší rozhodnutí, které je rozumově dobré, musím z něj mít i dobrý pocit. Na intuici věřím, ale na jiná duchovní znamení ne. Podle mě si je vytváříme jen my sami."

Pokud budete přemýšlet nad rutinou, kterou každý den děláte, můžete si uvědomit, že existuje mnoho situací, které dokážete dělat jinak a lépe. Najděte si ty rituály, které vás budou dělat šťastnějšími a věnujte jim dostatek času. Usmívejte se na lidi kolem sebe a jděte si za svým štěstím - v Praze, Příbrami, Jihlavě, Českých Budějovicích, Karlových Varech nebo třeba Ústí nad Labem.

Zdroj: https://www.databazeknih.cz/

[ivi]