Ráno budu někdo jiný...

Představte si, že by vás nějaká firma sestavila na objednávku přesně podle vašeho přání. Zní to sice jako sci-fi, čím dál více lidí však podléhá iluzi, že si opravdu mohou vybrat, kým chtějí být. Je to v éře plastické chirurgie a bezbřehé svobody jednotlivce opravdu možné? V USA rozpoutal bouřlivou vlnu diskuzí příběh naší krajanky Rachel Dolezal, která svou hrou na Afroameričanku obelstila jistou prestižní americkou organizaci pro práva barevných, jednou z vášnivě diskutovaných otázek (prožívání sebe sama jako příslušníka jiné rasy) s transsexualitou.

Někteří zastávají Rachelino "právo" vybrat si rasovou identitu stejně, jako si transsexuálové volí odlišnou identitu pohlavní.

Volba trans-identity

Zdánlivě nepochopitelné důvody toho, proč bělošská dívka začala sebe sama vnímat jako černošku, lze vysvětlit na pozadí poněkud fanatické náboženské výchovy, potlačující normální vývoj osobnosti. Z pohledu hlubinné psychologie se Rachelina proměna může jevit jako pokus emočně deprivovaného dítěte ztotožnit se s nějakou pronásledovanou či zavrhovanou skupinou, díky níž její vlastní citové trauma nabude mnohem většího významu. Ve skupině "stejně postižených" už se necítí tak sama a získá i jakési oprávnění bojovat proti svým "pronásledovatelům" (tj. rodičům).

Takovéto případy nejsou nijak neobvyklé. Svoji "emocionální přesmyčku" si postižení většinou plně neuvědomují. Na rozumové úrovni vědomí toho, že předstírá něco, co není pravda, sice zůstává - v hloubi duše se však taková Rachel skutečně cítí jako Afroameričanka a hledá stále více "důkazů", že to tak opravdu je: kdoví, kdo je její pravý otec, všichni máme v DNA nějaké ty africké geny... Pokud by její přetvářka nebyla prozrazena, mohlo by se stát, že svým lžím časem sama uvěří, případně by mohly nabýt i podoby bludu (nevývratného přesvědčení).

Identifikace s utlačovanou rasou jistě nebyla v jejím případě náhodná: díky misionářským cílům rodičů žila obklopena afroamerickou komunitou, musela se vyrovnávat s adopcí čtyř barevných sourozenců apod. Na její trans-racialitě měla tedy lví podíl výchova a specifická situace. Těžko bychom však pro její konverzi k africké rase hledali nějaký biologický podklad. Jinými slovy, kdyby žila v jiných podmínkách, mohlo by podobné dětské trauma vést k trans-identifikaci úplně jiného druhu.

Zřejmě proto je většina Afroameričanů jejím chováním uražena. Nejenže u Rachel nenajdeme biologické důvody k tomu, aby se cítila jako příslušník jiné rasy - praví potomci amerických otroků správně podotýkají, že ve skutečnosti neprošla stejným utrpením jako oni.

S postoji neoliberálů, kteří hájí její právo na volbu etnicity s poukazem na podobnost svobodné volby pohlaví, zase hlasitě nesouhlasí transsexuálové. Jedna příslušnice transsexuální komunity to vyjádřila slovy: "Rachel musí dokazovat, že je černá, já nemusím dokazovat, že jsem žena - já žena jsem."

Psychologické pozadí transsexuality

V tomto výroku je však skrytý další psychologický otazník. Současné hypotézy o biologické podmíněnosti transsexuality říkají, že transsexuální osoby pravděpodobně mají vrozeně jinak nastavené neuronové okruhy, takže jejich mozek pracuje spíše jako ženský, ačkoli jejich tělo je mužské (a naopak). Jenže ženský mozek k tomu, abychom někoho vnímali jako ženu, přece jen tak úplně nestačí. Nejde o popírání transsexuality, a už vůbec ne o nedostatek respektu vůči trápení, jímž si musí transsexuální lidé v životě projít.

Jen to prostě není totéž: transsexuální žena neprodělala v dětství a mládí stejný biologický a psychologický vývoj jako běžná žena, její zcela jiné tělo bylo po značnou část života vystaveno jiným hormonálním a dalším vlivům. Lidé na ni nereagovali jako na holčičku a posléze mladou dámu, takže se nenaučila přirozené mužsko-ženské interakci a není standardním způsobem ukotvena v ženské roli. Pocit ostatních žen (a zřejmě i mužů), že je "Jiná" bude přetrvávat, i když se plastickým chirurgům posléze podaří vytvořit z jejího těla umělecké dílo k nerozeznání od pravého.

Důvodem je - skoro až paradoxně - právě psychologická odlišnost. Dnešní transsexuální kráska má za sebou roky, kdy nevyrůstala s přirozenou jistotou, že je žena. Její psychiku formovala kvanta zmatků a pochybností o sobě, noci plné sebenenávisti, marné touhy a posléze studu, hořké chvíle nepochopení a opovržení často i těch nejbližších... To vše se i po letech na koketním pohybu, jímž si transsexuálka upravuje vlasy, nějak, třeba sotva znatelně projeví. Její na pohled podobná kamarádka to jakýmsi "šestým smyslem" prostě pozná - a nebude se s tím chtít ztotožnit, protože to není její příběh.

Možná dokonce začne být hrdá na své vlastní chvíle hrůzy, když dostala první měsíčky, nebo na agónii během těžkého porodu... Zkrátka na všechno, co pro ni znamená "být ženou" a co její transsexuální přítelkyně nikdy do své identity nebude moci počítat. Jsou jednoduše každá jiná - což neříká vůbec nic o tom, která z nich je lepší člověk.

Zastavme se u psychologického pozadí transsexuality o něco déle. Ano, existují nezpochybnitelné výzkumy prenatálních vlivů (především hormonálních), které mohou měnit vývoj určitých mozkových okruhů tak, že výsledná sexuální orientace či identita neodpovídá biologickému pohlaví. V mnoha případech transsexuality toto vrozené nastavení skutečně hraje klíčovou roli. Jenže ne ve všech. V některých světových studiích s jednovaječnými dvojčaty se ukázaly případy, kdy jeden sourozenec s naprosto totožnou genetickou informací, nitroděložním vývojem a výchovou ve stejné rodině jevil již v předškolním věku výrazné známky transsexuality - zatímco druhý ani v nejmenším.

Svědčí o tom, že vrozené biologické dispozice k rozvoji odlišné sexuální identity samy o sobě nestačí. Je-li navíc i výchovné prostředí v zásadě shodné, musí zřejmě vstupovat do hry velmi subtilní, sotva postřehnutelné rozdíly v přístupu rodičů. Přesné vysvětlení pro to zatím neexistuje. Laicky se však dá říci, že psychologické faktory jsou v rozvoji lidské sexuální identity a orientace mnohem důležitěšjí, než se v posledních dekádách připouštělo.

Tyto poznatky jsou poněkud proti trendu doby. Být "sexuálně odlišným" se v jistých kruzích stalo tak trochu módou a vcelku zaručeným způsobem, jak na sebe upozornit či sklidit potlesk "za odvahu". Dnes už si sotvakdo dovolí se nad tím veřejně pozastavit, příp. poukázat na to, že transsexualita v některých případech vypadá spíše jako jakýsi druh "kariéry". Celebrity typu Conchity Wurst či Caitlyn Jenner (otce silikonové americké hvězdy Kim Kardashian) vcelku samozřejmě odrážejí jakoukoli případnou kritiku argumentem, že "je to vrozené a nedá se s tím nic dělat."

Slepá ulička v hledání identity

Nejtypičtějším příkladem je v tomto směru právě hraniční porucha osobnosti, u níž kolísavé povědomí o vlastní sexuální identitě a orientaci patří dokonce k oficiálním diagnostickým kritériím.

Lidé s poruchou osobnosti hledají v životě různé způsoby kompenzace "ošklivých" částí svého sebeobrazu, případne se ztotožní s nějakou skupinou, která jim symbolizuje vlastní bolest. Na podobném principu se může odehrávat identifikace některých hraničních pacientů s LBGT komunitou. U "sexuálně odlišných" najdou jakési útočiště, jakož i přijatelné vysvětlení alespoň části svých problémů. Ze změti pochybností o sobě samém se najednou spásně vynořuje jakási jistota: nevím, co cítím jako žena nebo kdo mě vlastně přitahuje - musím být tedy gay, trans nebo něco podobného.

Zjednodušený dotazník při vstupním psychiatrickém vyšetření to zdánlivě potvrdí a nová identita je na světě. Konečně to někde aspoň trochu "sedí", někam patřím, mám svá práva. Problémy zdravotního systému, který takovéto rychlokvašené diagnózy umožňuje, ponechme stranou.

Sami sebe se nikdy nezbavíme

Může mít tedy Rachel Dolezal něco společného s Conchitou Wurst? Možná ano, možná ne. Zpěvačka a vítězka soutěže Eurovision Song Contest může mít ke svému odlišnému sexuálnímu chování silné biologické předpoklady - z obrazovky to nepoznáme.

Vzhledem k jejím exhibicionistickým tendencím však nelze vyloučit, že na její touze být někým jiným se do jisté míry podílí i jinak nepřijatelný sebeobraz, který jí v dětství namalovali rodiče. Pak by její "trans-identita" byla prostě jen jednou z možných kompenzací narušené osobnosti (podobně jako v případě bílé Afroameričanky Rachel Dolezal). Z těchto komplikovaných úvah vyplývá několik závěrů. Identitu si skutečně nemůžeme vybrat jako zboží v supermarketu. Tu, s níž se narodíme, nám nikdy nikdo neodpáře (zkuste si např. představit, že by si Rachel nechala transplantovat kůži celého těla - byla by proto více černoškou?).

Identita v psychologickém smyslu je něco mnohem složitějšího a hlubšího než jen soubor vlastností jako rasa, národnost nebo pohlaví. Stejně jako se biologická žena liší od transsexuální ženy, je rozdíl i mezi pravým transsexuálem a "hraničářem" s nálepkou transsexuála, domorodcem a emigrantem, černým a bílým...

Své pravé "já" dané nejen biologickými dispozicemi a kulturou, do níž jsme se narodili, ale i rodiči, kteří nás vychovávali, musíme v sobě nejprve objevit. Teprve pak ho můžeme postupně a namáhavě měnit, pokud se nám nelíbí. To je většinou práce na celý život a kosmetické operace ani falešný cestovní pas nám v tom příliš nepomohou.

Rádi byste se s někým seznámili, ale nechce se vám vymetat bary, když nevíte na koho narazíte? Zaregistrujte se na seznamce a najděte si partnera přesně pro vás. Vyzkoušet můžete i náš vědecký seznamovací dotazník.

[ivi]