První lásky mějte pod dohledem

Takzvané "první lásky" mohou děti prožívat třeba už ve školce. Ke skutečnému citovému vzplanutí, navíc spojenému s větší či menší sexuální touhou, dochází ale poprvé právě v pubertě. První zkušenosti s intimním sblížením s příslušníky opačného pohlaví mají děti nejčastěji mezi třináctým a patnáctým rokem věku. Není tím míněn sexuální styk - jedná se o potřebu vzájemných dotyků, blízkosti, psychického souznění.

Svoji roli hraje i to, že dospívající se vyrovnávají s množstvím fyziologických, hormonálních a psychických změn, což vede k hledání vlastního sebevědomí, ale leckdy také k pocitům osamělosti a nepochopení ze strany dospělých. O to víc se upínají k nově objeveným partnerským vztahům, které prožívají často s fatálním zaujetím a hloubkou. Významným podnětem k navazování prvních milostných vztahů je také zvědavost, touha zkoušet nové věci, získávat nové zážitky a poznávat nové aspekty mezilidských vztahů.

Máme se bát předčasného sexu?

Navzdory tomu, že dnes mládež dospívá rychleji a dříve, podle dostupných statistik se věková hranice prvních sexuálních zkušeností nesnižuje. Samozřejmě to neplatí stoprocentně a riziko otěhotnění třeba v patnácti je pro rodiče varující. Většina dnešních dívek je ale dostatečně ovlivněna osvětou, výchovou, má plány do budoucna a nežene se do rizika, které může ovlivnit celý jejich budoucí život. Pokud mají pocit, že jejich vztah již graduje k sexu, nebrání se antikoncepci.

Z výzkumu realizovaného týmem amerických psychologů a lékařů formou hloubkových rozhovorů mezi těhotnými nezletilými dívkami a těmi, které si přišly nechat předepsat první antikoncepci, vyplynuly některé zajímavé závěry. Většina děvčat se zájmem o antikoncepci vykazovala větší sebevědomí, měla jasnější představy o svém životě a byla samostatnější. Pocházela také vesměs z relativně bezproblémových rodin, kde se jim dostávalo přiměřené míry péče i dohledu a vztahy s rodiči ani v obdoí svérázných pubertálních nálad a výstřelků nijak dramaticky neutrpěly.

Tento typ respondentek měl také vyšší tendenci udržet si od vztahu s prvním partnerem zdravě kritický odstup. Nikoli z hlediska skutečné zamilovanosti, ale spíše co se týče v tomto věku nepřiměřeného plánování společné budoucnosti a fatálního významu připisovanému vztahu, a to i na úkor ostatních sociálních kontaktů. Naopak u těch, které nechtěně otěhotněly, se častěji objevovaly poruchy v rodinném soužití, zvýšená tendence k závislosti a submisivitě vůči partnerovi nebo naivní a nezralé představy o vztazích, odpovědnosti vůči vlastnímu životu a budoucnosti.

Úzkostlivý dohled škodí

Je vceku přirozené, že právě v období, kdy děti hledají maximální míru samostatnosti a nové vztahy (nejen milostné), rodiče podléhají obavám. Někteří přitom propadnou tendenci svého potomka nadmíru hlídat. Přehnaná úzkostlivost a omezování dospívajícího ale může vést ke zhoršení vztahů s rodiči, k pocitům vzájemné nedůvěry, otevřenému vzdoru, nebo naopak poklesu sebevědomí a závislosti. Tato závislost vyvolaná nejprve příliš úzkostlivými (nebo také příliš dominantními) rodiči se v budoucnu může projevit i v podobě submisivity a závislosti na jiných osobách, nejčastěji na partnerovi.

Nemluvě o tom, že už naše praprababičky věděly, že ve výsledku děti stejně zcela neuhlídáme. Přehnaně střežení teenageři mají mnohdy o to větší potřebu uniknout, lhát (což leckterým jde velmi přesvědčivě včetně související kamufláže a vzájemné spolupráce), udělat něco naschvál a podvědomě se tak rodičům za nedostatek svobody pomstít. Jistě záleží na konkrétním věku a okolnostech. Ve třinácti čtrnácti letech by ještě děti měly mít pevnější režim.

Pokud chtějí přespat u kamaráda nebo kamarádky, měli by si rodiče být jisti, že tomu tak skutečně je. Postupně je namístě režim uvolňovat, pokud ovšem potomkovo chování není spojeno s různými riziky - například že začne výrazněji zanedbávat školu, pohybuje se v nepříliš důvěryhodné společnosti. Jestliže ale existuje elementární důvěra, měli by se rodiče smířit s tím, že se jim dcera či syn najednou nechtějí úplně se vším svěřovat, že chrání i některé své vztahy.

Další oblast, ve které je příliš pozorné rodičovské oko spíš na škodu, je oblékání a móda. Rozhodně se nevyplatí vymlouvat dospívajícím zvolený styl oblečení jen proto, že se rodičům zdá nevkusný nebo vyzývavý. Jednou jsme součástí živočišné říše a částečně stále podléháme jejím principům, takže k námluvám patří i předvádění se a honosení se barevným peřím. Jedinci, kteří se liší vzhledem, mívají ve smečce, stádu nebo hejnu podřadné postavení, pokud nejsou dokonce vyloučeni.

V pubertě tyto aspekty hrají obzvlášť výraznou roli. Ve své podstatě jde o připoutání pozornosti, ovšem v rámci zvyklostí, které daná skupina preferuje. Upozornění na to, že vnější vzhled by neměl být stěžejním kritériem uznání, je sice opodstatněné, ale málokterý adolescent kvůli němu změní svůj styl podle "rodičovského gusta".

Společnost vrstevníků je školou života

Ať už první láska přijde dříve, či později, měla by být spojena s dlouhodobějším zázemím společnosti vrstevníků. Toto sdružování má svůj význam. V jeho rámci se dospívající dělí o své pocity, problémy, učí se vciťovat se do druhých, interpretovat jejich postoje a zážitky a porovnávat je s těmi svými. Začíná také rozlišovat vztahy povrchní a hluboké, kamarádství, přátelství a zamilovanost, zkouší prosazovat své názory a konfrontovat je s názory druhých.

Pojem parta v tomto smyslu neznamená rizikový "pouliční gang", ale skupinu dospívajících, kteří se učí vzájemném pozorumění, hierarchii hodnot a pomoci jeden druhému. I když se to dospělým může zdát přehnané (pokud už zapomněli na svoji vlastní pubertu), není až tak odsouzeníhodné, když se dítě místo přípravy na písemku rozjede za kamarádkou, protože je jí zrovna smutno nebo (z hlediska dospělých příliš dramaticky) prožívá nějakou zdánlivě banální situaci.

Právě faktor vzájemné obětavosti a pomoci je pak základem pevných a hlubokých vztahů, díky nimž se dotyční jednak učí sociálnímu chování, jednak to v nich posiluje pocit potřebnosti a sounáležitosti. Navíc tyto vztahy přetrvávají často po celý život a jsou oporou i ve chvílích, kdy třeba selhávají partnerské vztahy. Pokud z tohoto prostředí vzejdou i první lásky, má to výhodu také v tom, že je vztah zamilovaných zasazen do širšího sociálního kontextu, kde lze získávat zpětné vazby a dvojice se neuzavírá před okolním světem.

I nemožný rodič byl někdy mladý

První lásky bývají spojeny s přílišnou stydlivostí, zábranami, neschopností druhého oslovit, obavami z odmítnutí, které již tak dost křehké ego dospívajícího těžko snáší. Opačným extrémem, byť často vychází ze stejného zdroje, je agresivita, předvádění se, snaha upoutat pozornost za každou cenu, skrývat pocity nejistoty za vulgaritu a povrchní suverenitu.

I tady je základem rodinná atmosféra, vztahy, ochota bavit se o konkrétních projevech a reakcích. Chlapec, jehož otec se vždy choval k mamince gentlemansky, má málokdy tendenci tahat dívku, jež se mu líbí, za vlasy a podrážet jí nohy. Stejně tak dívka zvyklá na poněkud noblejsněší chování se nenechá tak snadno ovlivnit agresivními "samčími" útoky. V případech, kdy dospívající trpí v navazování vztahů pocitem nejistoty a strachem z odmítnutí, funguje většinou nejlépe podpora kamarádů.

I rodiče ale mohou pomoci, pokud jsou mladí ochotni s nimi toto téma otevřít. Dokonce i někdo tak nemožný jako otec nebo matka se může zavděčit třeba historkou ze svého vlastního dospívání. Namlouvací slovník a způsoby se mění, to nejdůležitější ale platí pořád - je třeba sebrat odvahu k prvnímu pokusu o sblížení a nenechat se odradit tím, že to třeba bude "potupné". Jak vnímat své šance, jak interpretovat chování opačného pohlaví i kamarádů?

I k tomu má rodič co říci, pokud se ale vyvaruje poučování a autoritativního postoje. Dospívající by měl vědět, že i nevyslyšené vztahy mohou skončit obohacujícím přátelstvím - byť třeba z jedné strany spojeným s platonickou láskou - nebo alespoň vzájemným respektem. I to stojí za to.

Zklamání a nešťastné lásky

První partnerské neúspěchy bývají prožívány s nemenší intenzitou než první vzplanutí. Nejen tělo, ale i psychika dospívajícího prochází bouřlivým vývojem, spojeným s extrémní citovostí a citlivostí vůči tomu, co považují za podstatné. Sblížení a pocitům sounáležitosti přisuzují obrovskou váhu a o to víc se cítí zrazení a opuštění, pokud partner selže. Hořké chvíle pak prožívají hlavně introvertní jedinci, kteří mají menší schopnost a šanci zklamání kompenzovat jinými kontakty a vazbami.

Logicky jednodušší to mají ti, kteří si počáteční smutek rychle přetransformují do příběhu a zážitku, který dokážou ventilovat, brát s nadhledem, či ho dokonce s jistou mírou teatrálnosti mezi vrstevníky "prodat". V každém případě by i v těchto situacích měli rodiče postupovat s citem. Nabídnout porozumění, ale nevnucovat se, ponechat dospívajícího, aby se oddával v ústraní svému smutku, ale povzbuzovat ho k rozptýlení, nekomentovat "vinu" jednoho či druhého, ale spíše vysvětlovat principy takových vztahů.

Hlavně celou záležitost nebagatelizovat, podle situace případně jemně zlehčit fatálnost prvních lásek (třeba svými vlastními vzpomínkami) a upozornit na to, že další lásky bezpochby přijdou a mohou být hlubší, krásnější a šťastnější.

Vy dospělí, jestli už doopravdy víte, co chcete, a pořád jste toho pravého partnera nebo partnerku nepotkali, vyzkoušejte vědecký seznamovací dotazník a partnerskou shodu podle zvěrokruhu.

[ivi]