Proč se obracíme k lásce pro uzdravení naší zlomené minulosti

Když máme jako děti rodiče, kteří z toho či onoho důvodu nejsou schopni naplnit některé z těchto potřeb, dochází k úzkosti a jedinec pravděpodobně vyroste a bude mít nejisté vazby se svými přáteli a blízkými. Existují různé způsoby, jak se s touto úzkostí z dětství vyrovnáváme, ale jedním z nejvíce fascinujících způsobů, jak to děláme, je výběr romantických partnerů. Pokud jsou tyto romantické vztahy pouze replikou toho, jak se k nám chovali naše matka a otec, v podstatě vyčerpáme obrovské množství úsilí, abychom napravili vývojové trauma z našeho dětství. A v některých případech je láska prostě další způsob, jak uklidnit naši nevědomou potřebu vyléčit naši minulost.

Vědomé a nevědomé já

Pro ty z nás, kteří mají tendenci být nejistě připoutaní, naše rozhodnutí v lásce obvykle provádí naše podvědomí. Lpíme na tom, jak se tento člověk "cítí jako doma". Pak jsou tu jedinci, kteří jsou nejistě připoutaní, ale v důsledku toho se ve vztazích citově stahují. Snaží se udržet lidi blízko sebe, ale ne nutně natolik blízko, aby byli emocionálně zranitelní. Nejvíce frustrující, ale ne tak překvapivé na tom všem je, že lidé, kteří jsou nejistě připoutaní, mají magickou tendenci tíhnout jeden k druhému. V zájmu tohoto příspěvku lze lásku hrubě zjednodušit na dvě části: city a činy. A někteří z nás, kteří jsme nejistě připoutáni, mají tendenci zamilovat se do partnerů jednoduše na základě pocitů, zatímco zcela ignorují činy (nebo nečinnost) svých partnerů.

A používám slovo "ignorovat", protože si lidé často uvědomují nedbalé chování svého společníka, ale spíše se mylně domnívají, že mohou tohoto člověka změnit. Někteří jedinci jsou nejistě připoutaní a v důsledku toho se zřídka otevírají. Oceňují soběstačnost a bojí se odmítnutí natolik, že často používají obranný mechanismus, kdy nemají očekávání. Tím, že lidé nemají očekávání, se snaží zmírnit jakékoli zklamání, které může nastat, když mají pocit, že je někdo blízký zklamal. A tento obvykle nevědomý způsob zvládání by neměl být nutně považován za špatný. V určitém okamžiku byl tento obranný mechanismus emocionální prudérnosti a potlačování pocitů intimity klíčový pro jejich emocionální přežití během dětství.

Zastaralý způsob

Problém je v tom, že tento způsob zvládání je zastaralý. Už to neslouží svému účelu a je spíše pravděpodobné, že jejich intimní vztahy nepoškodí. A někteří jedinci pak bývají vůči svým partnerům úzkostnější.

Máme sklon mít takový strach z opuštění, že uděláme téměř cokoliv, abychom tomu zabránili. Jsme přecitlivělí a tak zaujatí naším partnerem a jeho chováním, že jakýkoli náznak skutečného nebo domnělého pocitu opuštění může vyvolat epizody naprosté hysterie. V zásadě se snažíme příliš tvrdě, a proto se někdy tito lidé ohýbají, aby dokázali svou hodnotu svým partnerům a snažili se uspokojit tuto neúnavnou potřebu tvrzení. Lidé, kteří jsou úzkostní, mohou mít pocit, že potřebují být neustále ujišťováni o lásce svého partnera, ale realita je taková, že jejich potřeba ujištění nebude nikdy uspokojena, protože je pravděpodobně zakořeněna v nezhojené bolesti jejich dětství.

Teorie připoutanosti je fascinující, protože odhaluje, jak moc všichni jen hledáme druhou šanci - překonání, chcete-li odčinit vztahy naší minulosti a konečně dát věci do pořádku s nepozornými nebo emocionálně (někdy fyzicky) násilnými rodiči. A protože technologie ještě nepokročila tam, kde se můžeme teleportovat zpět v čase a být obhájcem, kterého jsme potřebovali, když jsme byli malým ovlivnitelným uzlíčkem radosti, zoufale hledáme příležitosti k nápravě s našimi partnery. Nějakým způsobem, kdybychom dokázali přimět nekonzistentního a emocionálně nedostupného partnera, aby se zavázal, pak by to konečně vyvrátilo představu, kterou jsme si vytvořili v dětství, že nejsme dostatečně milovaní nebo dobří.

Naše vlastní hodnota

Úkolem je pochopit, že to, jak se k nám ostatní chovají, nevypovídá o naší vlastní hodnotě. Ale krásné na tom všem je, že připoutanost a naše schopnost milovat nejsou nekonečné. Stejně snadno, jako si vytváříme nezdravé vztahy, se můžeme těmto návykům odnaučit a vytvářet zdravé a bezpečné vztahy. Na rozdíl od toho, co se zobrazuje v médiích, v televizi a ve většině popových písní, láska nemusí být výkřikem bolesti nebo neopětovaná a nefunkční romance. Ale místo toho můžeme usilovat o něco, co v našich vztazích ztělesňuje mír a emocionální zralost. 

Vyvíjející se mozek dítěte je ovlivnitelný

Když se narodíme a až do věku 21 let, naše mozky se stále formují. Od narození až do věku přibližně šest let se mozkové vlny dítěte podobají vlnám člověka v hypnóze. Naše něžné, mladé mozky se dostávaly do úplných základů toho, co to je být člověkem: "Jsem dost dorý? Budou mě lidé milovat a starat se o mě? Nedokážu se o sebe postarat, co mám dělat?"

Během té doby potřebuje vyvíjející se mozek klidné prostředí a atmosféru bezpodmínečné lásky. Dítě je odolné a dokáže přežít nácvik nočníku, křik, když kousne svou sestru nebo když nechce jít do postele, pokud se to děje v klidném prostředí a v atmosféře podpory. A když ne, rodiče uznají, že udělali chybu a napraví ji.

Dospělí, jejiž potřeby nebyly uspokojeny

Ale my, kteří se nemůžeme pustit, jsme ten zdravý rámec nedostali. Náš mozek uvízl v hledání toho uklidňujícího prostředí, které jsme v dětství potřebovali, aby se náš emoční mozek vyvíjel správně, jen dvojnásobně, protože jsme ho nedostali. Neměli jsme dobu okouzlení a údivu, kterou všichni rádi pozorujeme na dětech, když někdo věší vánoční světýlka. Jako dospělí budujeme to, co by uspokojilo potřebu dokonalého klidného světa. Malé děti nevědí nic o sexu. Stále si myslí, že opačné pohlaví je "fuj". 

Nesplněné sny

Pokud má mít někdo úspěšný vztah, je to proto, že se vyléčil dost na to, aby ve vztahu jednal funkčně, s někým, kdo je vyléčený natolik, aby udělal totéž. Úspěch se nedostavuje, protože měli dětství, ve kterém se cítili hrozně a teď se snaží bojovat proti světu, aby to pro ně bylo lepší. 

Co je teorie připoutání?

Teorie připoutání je definována jako "psychologický model, který se pokouší popsat dynamiku dlouhodobých a krátkodobých mezilidských vztahů". Nejde jen o romantickou lásku, ale o všemožná lidská pouta. Teorii připoutání původně vyvinuli Mary Ainsworthová (1913-1999) a John Bowlby (1970-1999), dva psychoanalytici, kteří se pokoušeli pochopit úzkost, kterou často zažívají děti, které byly odloučeny od svých rodičů. Tito výzkumníci pozorovali, že kojenci zašli až překvapivě daleko, aby zabránili odloučení od rodičů nebo aby znovu  navázali kontakt s chybějícím rodičem.

Některé z těchto chování zahrnovaly pláč, lpění nebo zběsilé hledání svého pečovatele. Také předpokládali, že taková akce jsou společné pro širokou škálu jiných zvířat, a následně věřili, že toto chování může sloužit evoluční funkci. Na základě těchto údajů tvrdili, že toto chování spojené s připoutaností bylo adaptivními reakcemi na oddělení s primární postavou připoutanosti - někým, kdo poskytuje podporu, ochranu a péči. Protože se kojenci, stejně jako ostatní savci, nedokážou sami krmit, oblékat ani chránit, jsou odkázáni na péči a ochranu dospělých. Výsledkem je, že děti, které jsou schopny úspěšně a důsledně uspokojovat své potřeby bez dosahu rodiče nebo pečovatele, budou pravděpodobněji prosperovat.

Ačkoli se Ainsworth a Bowlby soustředili především na pochopení podstaty vztahu kojence a pečovatele, věřili, že připoutanost charakterizuje lidskou zkušenost od "kolébky až po hrob". Jiní badatelé (jako Mikulincer a Shaver v roce 2007) začali zkoumat své myšlenky v kontextu romantických vztahů. Tady je toto téma opravdu fascinující... 

Bylo zjištěno, že emocionální pouto, které se rozvíjí mezi dospělými romantickými partnery, je součástí stejného systému rané vazby. Vztah mezi kojenci a pečovateli a vztah mezi dospělými romantickými partnery v uspokojivých vztazích často sdílejí následující rysy: 

• oba se cítí bezpečně, když je ten druhý nablízku a reaguje,
• oba se zapojují do intimního tělesného kontaktu,
• oba se cítí nejistě, když je ten druhý nedostupný,
• oba sdílejí své obavy,
• oba si hrají s rysy obličeje toho druhého a projevují vzájemnou fascinaci a zaujetí jedním druhým,
• oba se zapojují do hovoru.

Ve skutečnosti si mnoho lidí vytváří připoutanost k někomu, koho jako člověka nemají rádi. Ano, čtete správně. Mluvte o tom, že se spokojíte s méně než skutečnou láskou. Je to proto, že je možné vytvořit hluboké pouto s někým, kdo je méně než ideální romantický partner - proto zůstáváme, když je to v pořádku. To je důvod, proč se spokojíme s méně, než si přejeme, pokud jde o romantické vztahy. Romantické vazby jsou navrženy tak, aby udržovaly lidi pohromadě, protože v průběhu lidské evoluce měli lidé, kteří spolu zůstali, snazší vychovávat potomstvo než lidé, kteří se scházeli pouze za účelem sexu. Z teorie připoutání také víme, že existuje značné množství souhry mezi systémem připoutanosti a sexuálním systémem. 

Mělo by to být varovné znamení, abyste si dávali pozor, s kým máte opakovaný intimní kontakt, protože si k této osobě pravděpodobně vytvoříte vazbu a pak bude opouštění složité.

Zkuste ty malé človíčky namotivovat tak, aby se dokázali se svým životem pořádně a co nejlépe poprat. Spousty kroužků k jejich rozvoji najdete v každém městě - v Praze, Hradci Králové, Českých Budějovicích.

[ivi]