Přijít na svět s láskou

Být kvalitním porodnickým profesionálem v naší zemi znamená rozumět medicínské stránce věci a být technicky zručný. Přidá-li se k tomu i laskavé vystupování, zdá se být vše v pořádku. Přemýšlení nad psychologickými a sociálními potřebami, tedy nad tím, jaký zážitek si matka od porodu odnáší, jak jeho průběh ovlivňuje její ženskou a mateřskou identitu, zda způsob příchodu na svět nějak předurčuje psychiku dítěte či nakolik komplikované a operativní porody ztěžují kojení a poporodní sexualitu - podobné otázky u nás většinová odborná ani laická veřejnost neřeší.

Láska jako věda

Naopak máme značný problém s těmi, kteří připomínají, že doba pokročila a že moderní medicínské výdobytky a pokračující poznání zavazují. Tedy že přichází čas víc a víc vnímat i to, jak způsob porodu přispívá k celkové budoucí prosperitě zrozeného člověka, respektive i společnosti. Nelze nevzpomenout na legendárního francouzského lékaře Michela Odenta a jeho teorie "lásky jako vědy", která zkoumá souvislosti mezi způsobem porodu a chováním a budoucím prožíváním zrozeného člověka.

Právě Odent přejmenoval hormon oxytocin na "hormon lásky", "morální molekulu" či "tekutý mír". Tento hormon je vyplavován při všech projevech milostného života stejně jako při veškerém našem prožívání lásky a náklonnosti. V nejvyšší koncentraci se pak oxytocin vyplavuje při milování, porodu a kojení. Při porodu umožňuje spontánní kontrakce, pak pomáhá zavinout dělohu, podporuje vzájemnou láskyplnou vazbu mezi matkou a dítětem a nastavuje důležité seberegulační a sociální funkce v mozku novorozence.

Odent jako jeden z prvních už před desítkami let začal důrazně varovat před rutinní medikalizací a před úbytkem přirozeně vyplavovaného oxytocinu, což nejen zmenšuje schopnost žen přivádět děti na svět vlastní silou, ale také výrazně oslabuje neurobiologicky podporovanou a prototypní láskyplnou vazbu mezi matkou a dítětem. V mezičase se k Odentovi přidali další vědci, porodní aktivitsté i rodiče a poukazují na možné souvislosti mezi úbytkem oxytocinu a epidemií novodobých psychosociálních problémů moderní společnosti, k nimž mezi jinými patří nárůst počtu depresí, úzkostných poruch a četných závislostí.

I když se odborníci na duši liší mírou, jakou přikládají vlivu "prvotních otisků" a jejich celkovému dopadu na lidskou schopnost milovat, většinou se dnes již - na rozdíl od lékařů - staví za porod pokud možno bez medicínských intervencí. Lékaři však k přemýšlení o jiných než medicínských souvislostech prozatím nejsou vedeni. Prostě to nemají ani v kurikulu svého studia, ani v popisu budoucí práce. Jsou to porodní asistentky, které ve své kvalifikaci spojují jak zdravotnickou, tak i podpůrněterapeutickou odbornost, a do určité míry i jen čistě lidské sdílení a empatii.

Podpora a empatie

České porodní asistentky tohle velmi dobře zvládají, když o těhotné a rodící ženy pečují autonomně ve svých soukromých praxích nebo v terénu. Avšak na půdě nemocnic s tím bývá problém, protože psychologická podpora a empatie u nás zatím standardně nekvetou.

Jen si představme třeba situaci, že by na ranní poradě nebo při vizitě mladý lékař dal primáři k úvaze, zda nepřichází čas začít vnímat porod i jako psychologický, převratný, posvátný a potenciálně snad i extatický zážitek. Primář by takového kolegu nejspíš poslal rovnou na psychiatrii. Přestože určité napěti mezi zastánci lékařsky nerušeného a medicínsky řízeného porodu nalézá ve všech vyspělých západních zemích, ve většině z nich ženy mají možnost vybrat si, kde, jak a s kým chtějí porodit. Velmi oblíbeným se stal porod do vody.

Posttotalitní země tuto svobodu nenabízejí. Přímo rozbuškovým tématem jsou porody doma, o nichž se diskutuje hystericky a nenávistně. Doma rodící ženy jsou v ČR atakovány jako rozmazlené, nezodpovědné, sobecké. Přitom ti, kteří s těmito ženami pracují, vidí, že opak je pravdou. Většinou jde o ženy inteligentní, vzdělané, dobře informované, ochotné přijmout odpovědnost, ale také asertivní, pokud jde o zdravotnickou manipulaci a paternalismus.

Tyto ženy přitom porod doma často vůbec nevnímají jako první volbu a mnohem raději by rodily v porodním centru nebo domě, aby poznaly všechny porodní příznaky včas, ani ty však u nás navzdory poptávce nefungují. Kompetence mezi lékaři a porodními asistentkami nebyly dodnes jasně vymezeny. Patová situace trvá od politického převratu v roce 1989 a většinové společnosti to nevadí. V pozadí stojí pohodlná poslušnost vůči autoritě, podléhání institucionalizačnímu syndromu i neochota tolerovat jiný názor.

Rizikové praktiky ve světě

Od lékařů, úředníků i zástupců pojišťoven slýcháme, že zahraničím se inspirovat nemůžeme, protože návazná péče je tam v porodních centrech i při porodech doma lépe zajištěna a porodní asistentky jsou na samostatnou práci zvyklejší a mají lépe zvládnutý průběh porodu. Často naši lékaři argumentují i tím, že zahraniční porodnictví zdaleka není tak bezpečné jako české a že se můžeme chlubit lepšími perinatálními statistikami. Opravdu se jeví jako pravděpodobné, že by tak vyspělé medicínské systémy, jako je například německý či rakouský, dopouštěly rizikové praktiky?

S láskyplným přístupem vedle zohledňování individuálních potřeb jednotlivých rodícíh žen zajisté souvisí i vnímání důležitosti podpory rodičovských kompetencí. Velkou bolestí českého porodnictví je separace matek a novorozenců těsně po porodu. Přehlížíme fakt, že děti patří k rodičům a rodiče patří k dětem a že medicínská péče je nejefektivnější, pokud jde ruku v ruce s podporou autonomie rodiny. Zjevně jde i zde o reziduum starého režimu, kdy si stát činil nárok na občana a kdy rodičovské kompetence podléhaly nárokům totality.

Léčba dávných traumat

Léčení dávných traumat je i v naší zemi velkým tématem a vyvolává diskuze o porodech. Projevuje se nejen v půtkách mezi zastánci různých porodnických koncepcí, ale i mezigeneračně. Stačí vzpomenout na konflitky v rodinách, kdy babičky ostře kritizují nové způsoby péče o děti. Možná proto, že si připomínají stará zranění?

Rodilo se pod silnou medikací, separovalo se, nekojilo, děti šly předčasně do jeslí. Bolí to, připustit, že starší ženy byly ve vlastním mateřství o tolik ochuzeny. Na druhou stranu odpor, jak známo, přechází při překonávání traumatu tolik potřebnému truchlení a hojení. Vývoj situace v různých zemích dovoluje hypotézy o různých příštích scénářích i v České republice. Na jedné straně jsme svědky rigidnosti systému, jenž nadále na porod nahlíží posuzováním výhradně fyzického bezpečí.

Na druhé přibývá rodících žen a postupně i odborníků, kteří nahlížejí zrození v šiřších souvislostech. Změny si nakonec může vynutit i situace ekonomická. Tak došlo nedávno k velkým změnám v porodnictví ve Velké Británii, kde stát podpořil porody mimo nemocnice. První našlápnutí proběhlo už na počátku 90. let, kdy tehdy nová vláda začala podporovat péči založenou na vědeckých důkazech. Skupina 12 poslanců a 4 odborných poradců tehdy provedla rozsáhlý výzkum iniciovaný členkou britského parlamentu, která porodila doma, a na základě výzkumu byl předložen návrh změn v porodnictví.

Porody v porodním centru nebo doma se staly dostupnou variantou. Hlavními poskytovatelkami péče jsou porodní asistentky. Lékaři a lékařky přicházejí ke slovu až v případě komplikovaných těhoteství a porodů nebo pokud si žena přeje například epidurální analgezii i jinou medikaci, případně potřebuje císařský řez. Ovšem pozor. Hlavní motivací státu a zdravotních pojišťoven nebyla podpora přirozeného porodu, nýbrž obrovská úspora peněz a snaha ulevit přeplněným porodnicím.

Různé vize

Na závěr ještě jednou vzpomeňme na Michela Ondeta. Všem, kdo usilují o smír mezi znesvárněnými zastnci různých vizí poskytování porodnických služeb, doporučuje, aby věnovali více pozornosti nutnosti dvojího úhlu pohledu: Nic se nevyřeší, dokud nepochopíme, že je potřeba spojit ohledy k bezpečnosti při porodu a k neurobiologické podstatě lidské lásky zároveň. Je třeba respektovat jak vědecké poznání, tak potřeby srdce. Jenže věda a srdce hovoří různými jazyky.

Oběma rozumí ten, kdo nahlédne, že budoucnost všestraně bezpečného porodnictví spočívá výhradně v propojení služeb lékařů a porodních asistentek a v náležitém rozdělení jejich rolí a kompetencí. A v možnosti žen si svůj typ péče vybrat. Jen tak se těhotným a rodícím dostane toho, co z hlediska svého zdravotního stavu a psychických potřeb skutečně potřebují.

Chtějme více

Škoda, že neumíme jít v porodnické péči na vyšší příčky pyramidy potřeb a setrváváme v oblasti fyzického přežití. Těhotné a rodící ženy při láskyplné péči velmi prosperují. Během samotného porodu je pocit bezpečí, intimity a respektu doslova klíčový, protože u ženy, která není uvolněná, přirozené kontrakce váznou nebo se zastaví.

Poznejte nejjednodušším způsobem na internetové seznamce svoji spřízněnou duši, pozvěte ji na rande po krásách českého kraje a na nic nečekejte.

[ivi]