Plastová past

Důvod byl zřejmý: obchod s otroky z Africe slábl, protože vypukla občanská válka. Navíc slonů začalo dramaticky ubývat a slonovina byla drahá. Jedním z účastníků soutěže byl John Wesley Hyatt, který vyrobil celulózový derivativ, později patentovaný pod názvem celuloid. Stal se velice úspěšným komerčním produktem a brzy ho následovaly další, používané například ve světě zubních protéz.

Na počátku 20. století objevil belgickoamerický chemik Leo Hendrik Baekeland plast, který po sobě pojmenoval bakelit. Pak se zrodila celá řada dalších, než na pomyslný vítězný vrchol usedl v padesátých letech teflon. To už ovšem přicházey umělé hmoty na trh jako odpad vojenského výzkumu, což je dodnes běžné. Plastům se nevyhnul ani MUDr. Josef Jonáš ve své knize Tvoje strava je tvůj osud, protože z historického hlediska jsou v přírodě, a tedy i v potravinářství novinkou.

Jejich syndromem se stalo slovo igelit, původně obchodní označení měkčeného polyvinylchloridu (PVC), které si nechalo patentovat sdružení výrobců barev Interessen-Gemeinschaft Farben Industrie, zkráceně IG Farben. Vzniklo ve Frankfurtu nad Mohanem roku 1925 a zaniklo roku 1952, když se provalilo, že koncern vyráběl insekticid Cyklon B pro plynové komory. Z PVC lze zhotovit takřka všechno, má ze všech plastů největší odolnost vůči povětrnostním vlivům, což dobře znají majitelky koženkových kabelek, je levné a výroba není náročná.

IG Farben zahájila produkci igelitu roku 1935, prý na osobní přání Adolfa Hitlera, který si od něj hodně sliboval hlavně v oblasti protichemické ochrany Wehrmachtu. Jméno dostal podle iniciál firmy a řeckého lithos, kámen. U nás se mu za války říkalo německý plast. Technologii jeho výroby brzy převzala Fatra Napajedla a produkovala jej po celou válku i po ní. Když roku 1976 spustili v litvínovském Chemopetrolu výrobu polyetylenu HDPE, přišly na svět tenké fólie známé jako mikroten. Dnes společně patří mezi nejvýznamnější zástupce současné igelitové kultury.

Otec a syn

Jacques-Yves Costeau se narodil roku 1910, kdy ještě byly oceány většinou rájem na Zemi. Emeritní francouzský námořní důstojník proslul jako oceánograf a ochránce přírody, fotograf, filmař, jenž pro svůj výzkum vynalezl desítky zařízení, výzkumných ponorek a hlubokomořských kamer, jež se používají dodnes. Svůj dýchací přístroj, který nazval Aqualung, poprvé vyzkoušel roku 1942, kdy už byl členem Hnutí odporu.

Po válce se proslavil svojí výzkumnou lodí Calypso, s níž poprvé zdokumentoval nastupující devastaci moří a oceánů. V roce 1938 se mu narodil první syn, Jean-Michel, dnes také známý oceánolog, který žije v Kalifornii a kráčí v rodinných stopách. Poprvé se s jeho kamerou potápěl v sedmi letech, a ačkoli vystudoval architekturu, přidal se záhy k otcovým výzkumům. Možná jste viděli některé z pořadů jeho cyklu Podmořské dobrodružství.

Planeta je zaplavena plastovým odpadem, který už nikdy zcela nezmizí. Lidstvu to trvalo jen pár desetiletí, než způsobilo, že moře jsou protkána malinkatými plastovými částečkami. V Tichém oceánu už vznikl gigantický plastový, pomalu rotující vír, který má celkovou rozlohu jako Španělsko a Francie dohromady. Je složen hlavně z plastového odpadu, jenž drží při sobě volně pluje mořem. Ryby se vrhají na drobné částečky umělé hmoty, které se pak v jejich tělech více či méně rozkládají nebo putují dál.

Plast je past

V každém případě se ale stávají součástí našeho potravinového řetězce. Jean-Michel Cousteau ukazoval něco podobného poblíž Havaje, plastové koberce na plážích plné nakladených rybích jiker, které ochotně zobají ptáci a roznášejí do širokého okolí. Spolu s nimi polykají karcinogenní polychlorované bifenyly (PCB) a další chemikálie, například i nebezpečený bisfenol A (BPA). Obě mají kromě dalších nepříznivý účinek na výkon imunitního systému, poškozují játra a snižují plodnost. Je to téma na celý referát o plastech.

Jsou velmi špatně vyloučitelné a například u savců jsou už poměrně běžnou součástí mléka, což představuje riziko pro další generace. Nejvíc se to zatím projevilo na tuleních. Plast v mořích je zlo. Jen za posledních let se množství nejrůznějších chemických látek v jejich tukové tkáni zdvojnásobilo. Tuleni jsu významnou potravou kosatek, kterých v celém světě dramaticky ubývá. Jean-Michel Costeau a jeho tým je zkoumali jako modelový přílkad. Zajímaly je důvody, proč mizí hlavně podél kanadsko-amerického pobřeží v oblasti indiánských kmenů, pro něž jsou po staletí posvátné.

"Jsme součástí téhož potravinového řetězce jako ony", uvedl oceánolog. "Problém je, že významnou součástí jejich potravy v této oblasti jsou pro ně lososi." Jenže těch volně žijících ubývá ještě rychleji než kosatek a řeky, kam kdysi připlouvala obří hejna, zůstávají v dobách jejich proslulých tahů prázdné. Důvodem není jen drakonická těžba dřeva v okolních lesích, splachy půdy a kyselé deště. Za posledních třicet let totiž vzrostl počet kusů chovaných v klecích ze stovek tisíců na miliony a okolní prostředí zamořily chemické přísady z jejich potravy, pesticidy, hnojiva a umělá barviva, jimiž jsou dobarvováni do lákavější podoby."

Katastrofou jsou syntetická antibiotika, jak to například Evropa už poznává v případě krav a prasat. Kromě toho společně s planetou roste teplota říční vody. Dnes lososy loví tamní rybáři třeba jen týden v roce, protože tyto ryby zmizely. Kombinace všech těchto civilizačních faktorů je pro ně naprostou katastrofou. A jejich ceny klesají tak, že za poslední čtvrtstoletí spadly na čtvrtinu. Lososi jsou masožravci, hlavní část jejich potravy tvoří bílkoviny. Škody byly nadělány, plast v oceánech je dnes samozřejmostí.

Chovatelé to dohánějí zajímavým trikem: podávají jim mořské ryby. Spočítali si, že na jedno kilo přírůstku lososího masa musejí použít dvě kila mořských ryb. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Jean-Michel Cousteau a jeho tým udělali zajímavý pokus, který trval tři měsíce. Jeho cílem bylo zjistit množství chemických látek v organismu členů výzkumné skupiny. Sám Cousteau jí všechno, jeho partnerka nejí ryby, druhá kolegyně byla v době pokusu už třináct let vegetariánka a její syn je také vegetarián. Můžete hádat, kdo z nich vyšel nejhůř. 

Všudypřítomné plasty

V roce 2012 provedl Chemický a veterinární výzkumný úřad ve Stuttgartu ve spolupráci s Kantotální laboratoří v Curychu výzkum obalů potravinářských výrobků z recyklovaného kartonu. Hraniční hodnota pro takzvané nasycené minerální uhlovodíky 0,6 mg/kg byla někde překročena až stokrát. Je známo, že se tyto látky v těle hromadí a mohu vést k poškození různých orgánů. Už bylo prokázáno nahromadění minerálních olejů v játrech, slezině, lymfatických uzlinách a dalších orgánech. Je jimi znečištěno dokonce i mateřské mléko.

V těsnění šroubovacích uzávěrů skleněných obalů, obsahujících například marmeládu, dětskou výživu nebo pesto, jsou změkčovadla. V roce 2011 si stuttgartský Chemický a veterinární výzkumný úřad vzal pod lupu potraviny ve skleněných obalech z celé Evropy obsahující minerální oleje. Výsledek: sedmdesát čtyři procent vzorků překročilo hraniční hodnoty EU pro změkčovadla. Při jiném výzkumu Nadace pro testování zboží bylo z 26 ve fólii zabalených sýrových produktů kontaminováno sedmnáct sýrů změkčovadlem dietylhexyladipát (DEHA), z toho dva velice silné.

V lékařském výzkumu jsou změkčovadla dávána do souvislosti s ubývajícím množstvím spermií u mužů. Jsou také v podezření, že u lidí podporují vznik diabetu, nadváhy a adipozity.

Situace je vážná, nikoli však zoufalá, to je název slavného filmu, do kterého režisér Jacques Besnard obsadil skvělého komika Jeana Lefebvra, známého z Četníků i Sedmé roty. Naše situace už dávno žádnou veselohrou není. Je jak vážná, tak také poněkud zoufalá. Zoufalou situací se stává už i recyklace plastů.

Zboží v plastu

Zboží, které díky plastovým obalům sugeruje čerstvost, kvalitu nebo iluzi přesného množství, případně cenovou výhodnost, nazývají Švýcaři Mogelpackung. Sloveso mageln má významy švindlovat, podvádět, ale taky propašovat. Pod vánočním stromečkem se nepochybně setkáte s šizením typu obalů s dvojitým dnem, spoustou vzduchu, silnými stěnami nebo velkými kartony. Vše má vzbudit dojem, že za svoje peníze toho dostanete hodně.

Kantonální laboratoř v Curychu ovšem zveřejnila neviditelný aspekt této praxe. Množství chemikálií, které z plastových kornoutů, sáčků, kartonů a jiných obalů putuje do jídla, je někdy i stokrát větší než zbytky jedovatých prostředků na ochranu rostlin, pesticidů, herbicidů nebo fungicidů, které se nacházejí v běžných potravinách. Problém představují i minerální oleje, které mohou přecházet z potisků na recyklovaném papíru a kartonu do jídla.

Do potravin se dostávají nejrůznější chemické látky a celkem jich může být na 100 000. Na žádnou z nich přitom nemáme příslušnou genetickou výbavu. Jestli nemáte na výběr, doma vše okamžitě rozbalte a nechte vyvětrat. Plasty jsou prostě problém nás všech.

I v procesu hledání partnera se vyhýbejte plastům, vždyť na rande je lepší nalít si šampaňské do skleniček než plastových kelímků.

Zdroj: https://www.nature.com

[ivi]