Patchworkové vztahy: stále pářeme a sešíváme

Máma má Emu. Ema má mámu. Tak bychom v předchozím století hláskovali první věty ve slabikáři. Dnes má Ema dvě mámy. Sandra dva táty a čtyři babičky. Martin i Hugo dokonce tři otce a šest babiček. Moje máma, tvoje máma. Moje děti, tvoje děti, naše děti. Jeden otec, druhý otec, třetí...? Macechy, otčímové, sourozenci z prvních, druhých nebo třetích manželství. K tomu jako bonus babičky a dědové nevlastních matek a otců.

Nějak moc matematiky, nezdá se vám? Kombinace, variace, permutace... Pomíchané příbuzenské vztahy, ve kterých se většinou nevyznají ani samotní rodinní příslušníci. Patchworkové rodiny jsou dnes realitou. Nedá se však vypočítat, jak vyjdou.

Nevyšlo to? Zkusme to znova

Téměř vždy to začíná takto: "Milé děti, máme pro vás zprávu: maminka a tatínek už spolu s vámi dál nebudou žít. Máme vás ale rádi a slibujeme, že se téměř nic nezmění." Tuto nebo podobnou větu si vyslechnou ročně v České republice tisíce dětí. Bohužel, změní se téměř všechno. Rodina, kde fungovala matka a otec společně, je pryč. Najednou se řeší milion nových věcí: nové bydlení, nová rodina, nový otec, často i noví sourozenci, a to všechno hned dvakrát. Vznikají tak zajímavé propleteniny mezi původními a novými příbuznými, které připomínají starou textilní techniku, patchwork, při které se sešívají kousky látek různých barev a vzorů.

Odráží naše popírané vztahy, zalepené díry...Takové rodiny, které jsou pro jednoho z rodičů, případně pro oba, už několikátým pokusem, nejsou v historii žádnou novinkou. Rozdíl proti minulosti je jenom v tom, že slepovaných a zalepovaných rodin je dnes více než dříve a k tomu vznikají jinak. Totiž, před 100 lety a více se vstupovalo do nového svazku obyčejně tehdy, když původní manžel nebo manželka zemřeli. Dnes jsou důvody většinou jiné, původní partneři žijí dále a do nové rodiny nějakým způsobem zasahují.

Rodina na druhý, třetí pokus

Do základu patchworkových rodin se většinou pouštíme, když se nám něco nepodaří. A že se to nepodaří každému druhému, tak to si pište! Pravděpodobnost, že naše manželství (ne)vydrží, je zhruba 50/50. Už několik let platí, že se každé druhé manželství rozvádí. Ve světě statistik je zřejmé, že se navíc pouštíme do partnerského a rodinného spolužití na několikátý pokus. A tak se rozvádíme, rozcházíme (anebo vůbec nebereme) a do nových svazků si s sebou přivádíme potomky z těch předcházejících.

Jak žijí děti v puzzle vztazích?

Ukážeme si to na příkladu naší smyšlené Moniky. Její biologičtí rodiče se rozvedli, když měla rok a půl. Jako dítě žila s mámou a nevlastním otcem, k otci chodila jednou týdně a trávila s ním každý druhý víkend a část prázdnin. Nejvíc ji tenkrát štvalo, že kontakt s vlastním otcem nařizoval soudem stanovený harmonogram, a tak za ním musela chodit v tu dobu, kdy by si raději hrála venku s kamarádkama. Každý týden si balila batůžek do "otcolandu". Její pendlovací život ji ale nepoznamenal.

Měla štěstí v tom, že se její rodiče a jejich noví partneři dokázali vzájemně respektovat, a tak prožila spokojené dětství. Její rodiče spolu nikdy navzájem nebojovali, dokázali se rozumně domluvit a brali na ni ohled. Když měla asi 14 let, tak se povinný harmonogram rozplynul jako dým z komína a ona začala otce navštěvovat, kdy uznala za vhodné. Život ve dvou rodinách podle ní přinášel i svoje výhody: užívala si dvojnásobné množství vánočních dárků i starostlivost obou rodičů.

Není vůbec špatné mít dva Štědré večery, lyžovačky, čtyři babičky a tři dědy. Naopak Erika na svoje dětství nevzpomíná vůbec ráda. Její rodiče se rozvedli, když měla tři roky. Kromě Eriky trpěli i její dva bratři, jeden o rok mladší. Otec si krátce po rozvodu vzal ženu s dítětem přibližně v jejím věku. Po roce se jim narodilo společné dítě. Otec je, svoje tři děti z prvního manželství, měl velmi rád a proto bojoval o to, aby je měl ve svojí péči. Jejich vlastní máma se totiž z rozvodu nedokázala vzpamatovat a začala pít.

Všechno se zkazilo. Macecha, nejprve laskavá a milá, se změnila podle Eriky jakoby mávnutím kouzelného proutku. Celé roky spolu se svým mladším bratrem zažívala doslova psychický teror. Křičela na ně, neustále je špehovala, žalovala na ně, za snědené sušenky je trestala. Neustále nahlodávala otce, že je neschopné nemehlo a vetřelec, až tomu uvěřil. Dodnes mívá zlé sny a pocity, když se jí nic nedaří. Od své rodiny se později odstěhovala do zahraničí a nechce o ní ani slyšet.

Dva roky, než se to ustálí

Do podobné vztahově náročné situace jako Erika se dostávají stovky dětí. Vztah dětí a nového partnera i rodičů se nedá dopředu předvídat, nikdo neví, jak se takový vztah vyvine. Někdy se podaří vytvořit blízký vztah, ale není to automatické. Pozitivní vztahy nejdou naplánovat ani zařídit a už vůbec se nedají vynucovat. Je možné je jen trpělivě očekávat.

Nová rodinná situace ale může přinést i příjemné změny v tom, že děti získají novou babičku a dědu, a ti zase vnoučky, které si dlouho přáli. Děti si nové partnery svých rodičů nevybírají, a tak pochopitelně nemají důvod, aby je měli hned od začátku rádi. Na nové "rodiče" a ani sourozence si nezvyknou během jednoho víkendu. Podle psychologů trvá vybudování nového vztahu běžně dva roky a nemá smysl ho popohánět. Situace nemusí být idylická, ani když se nová rodina vcelku dobře sžije a "pořídí" si společné dítě.

Může dojít k tomu, že bude vnímané jako lepší a šikovnější a nevlastní děti se dostanou na druhou kolej.

Měkoučká? Bezpečná? Pichlavá?

Jaká bude? Bude bezpečným útočištěm? Bude hřát? Nebo píchat a způsobovat ekzém? Záleží na jednotlivých kusech. Jak zvládne svoji roli macecha nebo otčím, bývalá manželka nebo manžel. Mnoho patchworkových rodin to zvládá a dokáže si v nejrůznějších situacích pomáhat. Vyskytují se i případy, které přinášejí doživotní následky. Neurózy, bulimie, anorexie nebo jiná psychotraumata, nebo rány uložené hluboko v duši. Stejně jako dospělí, i děti jsou různě odolné. Rodiče by měli svoje děti poznat a podle toho zvolit taktiku. Většinou platí, že čím větší rodiny, tím větší pravděpodobnost, že se nebodou umět vždy dohodnout.

Na druhé straně je to však ideální příležitost poznat různé modely chování a umět na ně reagovat. Rady psychologů jsou jasné a stručné: když chcete, aby to fungovalo, vystupte z role naštvaných a zdraněných partnerů, nevtahujete děti do svých vztahových problémů, zachovejte jim maximum z jejich životních jistot, nechte za dveřmi výčitky i zlost a buďte jen rodiči, kteří mají jeden společný cíl - spokojené děti!

Jaká forma rodiny je normální?

Tak to je otázka, na kterou ani odborníci z různých oblastí nemají jednoznačnou odpověď. Sociologové, filozofové, psychologové, futurologové se neumí shodnout, zda v současném světě zažíváme krizi anebo naopak, renesanci rodiny. Pokud jde o rodinu, ukazuje se, že jsme byli, jsme a vždy budeme vynalézaví. Možností, jak může rodina vypadat, najdeme v historii i v jiných kulturách mnoho. To, že jeden model považujeme za univerzální, je jen naše představa. Realita života je mnohem různorodější.

Záleží na každém z nás, jaký model si vytvoříme. Dnes existuje množství alternativ, ale často se přesvědčíme, že na té staré, klasické něco opravdu je. V zásadě platí, že toužíme po tom, co nemáme. Zajímavé je, že homosexuálně orientované páry touží po registraci partneství, ale heterosexuální páry dávají přednost neoficiálním formám spolužití. O pár desítek let se taky může klidně stát, že rodina složená z rodičů a jejich vlastních, obyčejně dvou dětí bude vzácností.

I přesto na tom rodiny v budoucnu nebudou lépe ani hůře jako ty naše: jenom JINÉ. Mělo by ale platit, že Emina máma je ta nejlepší na světě...

Osobní názory na patchwork rodiny

Jarmila (41 let): "Tak já to s tou mojí slepovanou rodinou vzdala. Já mám dvě děti, partner si přivedl tři a nikdy se nám nepodařilo sžít dohromady. Děti se nesnášely, jak mohly, tak si ubližovaly, nadávaly si a tak to u nás dost často vypadalo spíš jako na bitevním poli, než někde ve spokojené rodince. Je jasné, že jsme se kvůli tomu začali hádat s partnerem, každý si hájil své děti, až to nakonec vedlo k rozchodu. Dneska už bych do takového vztahu nešla."

Klára (35 let): "Za sebe musím říct, že nám to funguje. Mám z předchozího vztahu syna, můj nový manžel má děti ve své péči hned dvě, takže má naše rodinka pět členů a je nám spolu dobře. Vzájemně si vycházíme vstříc, neděláme rozdíly a neříkáme moje děti nebo tvoje děti. Všechno jsou to naše děti a dokonce se dost často potkáváme i s mým ex a jeho novou rodinou. Já myslím, že to fungovat může. Jen se musí chtít."

Najděte si partnera, který bude jenom váš. Využít k tomu můžete třeba vědecký seznamovací dotazník nebo partnerskou shodu podle zvěrokruhu.

[ivi]