Partner je mladší?

Má pravdu společenský diktát, který říká, že třicetiletá žena by neměla milovat dvacetiletého kluka, protože je na tom něco divného? A co přesně? Nejsou divné spíš ty předsudky, které nás ve 21. století stále poučují, co bychom si měli myslet, dělat, jak se oblékat, stravovat, s kým chodit, a připravují nás tím o skvělé zážitky a životy? Člověk by si myslel, že v moderní době charakterizované volností postojů a přesvědčení jsou tyhle vzorce dávno pasé.

Psychologové nejsou však předsudky vůbec překvapení. Pravidelně se v praxi setkávají s ženami, kterým se líbí mladší muži a svádí vnitřní boj, jestli jít do vztahu nebo ne. Předsudky jsou pořád hrozně silné. Chápejme, že v dobách, kdy byl člověk ve čtyřiceti starý a v padesáti umíral, měly stereotypy třeba své opodstatnění, ale dnes, kdy žijeme osmdesát let? Proč by měl být problém, že je žena starší? Zní to podobně, jako bychom řešili, že blondýna se nemá dávat dohromady s hnědovlasým mužem. Zároveň je ale jasné, jak těžké je se takového naprogramování zbavit.

Co na ní proboha vidí?

Jak můžou být tihle dva spolu? Ptá se spousta z nás pokaždé, když partnerství nějakých dvou lidí nenaplňuje naše přesvědčení o tom, jak by měl správný vztah vypadat. Po ruce máme různá vysvětlení - mají se jenom na sex, ona má prachy, tak proč by neměla zajíčka, on vyrostl v dysfunkční rodině, ve starší partnerce či starší milence si kompenzuje špatné dětství a hledá maminku, ona je ráda dominantní, potřebuje se o někoho starat...

Otázka, co svádí dohromady starší ženu a mladšího muže, je stejná, jako kdybychom se ptali, co spojuje jakékoliv dva lidi. Prostě je k sobě něco přitahuje - vzájemná sympatie, cítí možnost se s druhým rozvinout a tak dále. A je jedno jak velký věkový rozdíl mezi partnery je.

Moderní koloušci

Nevíme, jak to mají ženy kolem padesátky a dál, když se ale zeptáte třicátnic a čtyřicátnic, co je táhne k mladším mužům (speciálně k těm, kterým věk začíná číslovkou dvě), zjistíte zajímavou věc - koloušci 21. století jsou podle všeho potomci moderních matek, je to generace mužů, která se umí chovat k ženám. Hrdě si vedou svoji partnerku do společnosti, nevadí jim uvařit večeři, umýt nádobí, vzít do ruky žehličku nebo přebalit dítě. 

Nechtějí se sedřít v práci podobně jako po revoluci jejich otcové. Umí zacházet se svobodou, lépe si zorganizovat život, chtějí mít rodinu a nečekat na ni do padesáti. A samozřejmě, jelikož jsou muži v období kolem dvaceti na sexuálním vrcholu, je s nimi taky skvělý sex. Takový muž doma nesedí u televize a nesleduje pasivně programy. Je aktivní, umí vyhledat a zařídit zábavu, je úžasně otevřený novým věcem. Na téma mladší přítel by se mohla vést dlouhá diskuze.

Přestože například vystudoval IT, klidně s vámi půjde na balet. Nebojí se ptát, to starším ženám na mladších mužích vyhovuje, protože jsou ze školy vychované tak, že ptaním se přiznává hloupost. Těžko by si žena mohla přát lepšího tátu pro své dítě. Mladí muži jsou nadšenější, otevření novým věcem. Mají hodně energie. Nejsou zapšklí. Dokážou být samostatní a ukázat ženě, jak ji milují.

Paradoxně žádná z žen si s mladším mužem nezačíná s tím, že by si řekly: ráda bych se teď o někoho starala, tak si najdu pětadvacetiletého. Buď o tom, že je mladší, zprvu ani nevědí, a pokud ano, je to pro ně spíš flirt, od kterého si neslibují. Mimo jiné také kvůli stereotypům v hlavě - nic mimořádného. A rozhodně ne manželství dokonce děti. Vztah s mladším klukem nese prostě různá omezení.

Deset let rozdíl je vidět

Zajímavé je samozřejmě i to, jak to vnímají muži. Co je motivuje k partnerství se starší ženou? Svádějí takový boj s předsudky jako ženy? Úplně vyloučit se to nedá, nepromluvíte si se všemi, ale podle některých výpovědí na internetu, se to nezdá. Jak je možné si tedy udržet mladšího muže?

David: "Moje žena si dělá legraci, že až jí bude šedesát, tak mně bude osmačtyřicet, takže mě asi vymění za mladší model. Já jí odpovídám, že už si dvacet let dopředu připravuje alibi, aby mě mohla opustit, protože už budu starý." 

Ona tlačí na pilu

Byl by nesmysl myslet si, že jsou tyhle vztahy bez problémů. Obecně ale nejčastější problémové téma je mateřství - on je na děti ještě mladý, jenže jí utíkají roky a zároveň mu tenhle fakt nechce pořád připomínat, aby ho neodradila. Každý vztah s sebou nese nějaké téma. Všichni něco řešíme - partner pracuje málo nebo moc, chce děti nebo nechce, je ochoten se vázat nebo ne, mluví o svých pocitech či nemluví. 

To jsou věci, které většinou nezávisí na věku a už vůbec ne na tom, kdo je starší a kdo mladší. Konflikt ve vztahu se neodehrává kvůli datu narození jako spíš kvůli přístupu každého člověka k danému problému. Pokud ženě vadí, že mladšího muže živí - proč to dělá? Jestli to totiž dělá dva roky, dva roky si stěžuje a stejně to dělá dál, zřejmě vyhodnotila, že se jí to vyplatí - pak to není problém, ale forma kompromisu, který sama dobrovolně učinila. Prostě miluje mladšího muže.

S mateřstvím je to totéž. Partner může být klidně o 10 let mladší. Je to sice nepříjemná konfrontace, ale i to je téma, o kterém je potřeba mluvit, případně zavčas udělat radikální rozhodnutí. Že problémy se musí řešit, to platí v jakémkoli vztahu. Pokud to neděláme, ocitáme se v patové situaci, která pravidelně vybublává v hádkách, co nemají řešení nebo vyvřou v rozchod. Jejich příčinou je ale velmi zřídka fakt, že ona se narodila v roce 1975 a on až v roce 1984.

Zásady komunikace bez nehod

Naše diskuze se často mění ve vzájemné napadání a obviňování se. Je vůbec možné, aby člověk jasně vyjádřil to, co ho trápí, co potřebuje, niž by zranil toho druhého? Umět komunikovat musíte ať máte mladšího, staršího nebo stejně starého partnera.

Nahlížet na fakta objektivně

Nejlépe si to ukážeme na běžné situaci ze života. Nepořádek v dětském pokoji nebo neohlášený pozdní příchod milované bytosti nás dokáže pořádně rozčílit. Podle prvního pravidla komunikace bez škodlivých emocí bychom měli tuto záležitost posoudit pohledem nezúčastněného, bez vynášení soudu. Není to snadné. Zvlášť když nás situace svádí spíš k tomu, abychom za tím vším viděli záměr, útok na svou osobu.

Od nepořádku v pokoji přejde člověk ve své mysli k tomu, že dítě je líné. Za pozdním příchodem zase vidíme nedostatek úcty k nám samým. Naštěstí v tomto stadiu se k věci nevyjadřujeme, takže je tu prostor položit si otázku: Proč mně ten nepořádek nebo zdržení tak vadí? Toto kratičké zastavení se sám u sebe, zamyšlení se, nám dovolí později se v diskuzi vyjádřit jasně a bez zbytečných slov. 

Poznat své pocity

Sebereflexe nám zároveň dovoluje zjistit své pocity vzhledem k dané situaci a pak je vyjádřit. Měli bychom se sami sebe ptát, co cítíme: hněv z nepořádku, smutek z opomenutí. Pozor, nezaměňovat s tím, že uvažujeme o tom, co se děje v myslích našich blízkých, kteří nám tohle dělají, tedy že dítě se nám vysmívá a partner námi pohrdá. Někdy je problém v tom, že v mnoha společnostech, rodinách je tabu mluvit o sobě, o svých pocitech. Přitom to není nic špatného a zároveň tím dáváme prostor tomu druhému, aby se vyjádřil. 

Vyjádřit, co chceme

Pojmenovat své pocity ale nestačí. Za nimi se zpravidla skrývají naše přání, touhy, potřeby, hodnoty. Často se stává, že vyjádření nějaké potřeby je druhými považováno za egoismus. Není tomu tak, protože vědomí základních potřeb je vlastní nám všem, spojuje nás, míváme je stejné. Metoda nenásilné komunikace spočívá v tom, že se napřed snažíme mluvit sami se sebou, dozvědět se něco o sobě. 

Takže je nasnadě i otázka: Kde se ve mě bere ta potřeba pořádku, je z mého dětství? Jaký strach se promítá do mé potřeby být ujištěn partnerem, že je vše v pořádku?

Formulovat svou žádost

Vše předešlé by mělo vyústit v jasně formulovanou žádost, v níž vyjádříme, co chceme po partnerovi, čím může přispět k tomu, abychom se cítili dobře. Neměla by být formulována negativně. Věci neprospěje, když řekneme, že už nikdy nechceme vidět v pokoji takový nepořádek. Lepší je popovídat si o tom, co pro zlepšení situace můžeme udělat oba dva, abychom byli oba spokojení.

Máte mladšího partnera? A vám to vadí? Hoďte to za hlavu, užívejte si ty chvíle štěstí a vyrazte na pořádné rande!

[ivi]