Opravdu samochvála smrdí?

Když se budeš chválit, zpychneš. Opravdu? A co nás v dnešní době vyšperkovaných pomluv k dokonalosti vede k takovému nesmyslnému závěru a shazování své vlastní práce či dokonce vlastní osoby? Že samochvála smrdí uslyšíte skoro na každém rohu. Kdyby se ale odstranily z lidského myšlení pověry, předpojatosti, předsudky a nesmysly, tohle rčení by ihned zmizelo ze světla světa. K dalším takovým patří třeba to, že chlapi nepláčou a nebo že muži víc myslí a ženy víc cítí. Co se vám na takových rčení líbí? Že nevíte? No, asi tak, takže jste si vlastně odpověděli.

Smrdí nebo nesmrdí?

Proč je tak strašně nepatřičné si na sobě něčeho vážit a cenit? A třeba to i dál rozvíjet? Takové zažité stereotypy se přenášejí z generace na generaci. Děti je slyší doma od rodičů a samy ještě nemají tolik zkušeností, aby si na tuto věc udělaly svůj vlastní názor a ten rodičů podrobily kritice. Takže si ho vezmou za svůj a dál s ním žijí, tahají se s ním celý život a ještě ho nevědomě předávají svým dětem a dalším generacím.

Zamyslete se nad tím, co vlastně učíte své děti takovým shazováním sebe sama. Je snad nevhodné, když si budou cenit svojí vlastní práce? Je nevhodné o sobě říkat hezké věci? Je třeba neustále projevovat sebekritiku, aby vás ostatní nezačali drtit těmito zažitými stereotypními názory? Budou se vám snažit vštěpit do hlavy, že jste namyšlení, nejste, jen dokážete na rozdíl od nich ocenit i sebe sama, dokážete rozpoznat i na sobě to hodnotné, ukázat proč za to stojíte.

Nikdy nemůžete totiž přistupovat k druhým s láskou a respektem, když to nedokážete ani k sobě samým. To není žádný egoismus, to je obyčejná nutnost!

Stejně je lepší

Proč se vlastně snažíme shazovat? Nejčastějším důvodem je strach z toho, že ten druhý bude lepší než my. I k vzájemnému porovnání jsme vedeni odmalička. Určitě si každý vybavíte větu typu: "Podívej se, jak Pavlík hezky drží příbor a Honzíček krásně jezdí na kole a nebojí se jako ty." V tu chvíli si dítě vsugeruje, že se musí neustále s někým srovnávat a snažit se, aby bylo lepší než ten a ten. Ano, nechte je, ať se někým inspirují, ale mějte také na paměti, že jsme každý jiný, výjimečný a těžce opakovatelný. Takže v podstatě srovnáváte jablka a sušenky.

Životní strategie

Tou nejdůležitější a zároveň nejjednodušší životní strategií je být vědomě sám sebou. Vždyť i někteří vrcholoví sportovci moc dobře vědí, že se není potřeba srovnávat se soupeři, ale soustředit se na svoje vnitřní já a snažit se ho překonat a dostáhnout svých nejlepších výsledků, ne těch ostatních.

Škodolibost

Škodolibost, která vzniká neustálým porovnáváním se, spočívá v tom, že vás hezky pomalu nebo někdy i rychle dovede k pocitům jako je méněcennost, zahanbení, nebo ale také naopak nadřazenost, soutěživost, a to vše přijde na úkor radosti ze všeho, co děláte. Bude vás nutit dělat to, co ani vlastně nechcete, ale potřebujete jen být lepší než ostatní a tak se tomu budete věnovat, i když vás to nebaví.

Takovým prvním krokem, jak změnit váš vnitřní postoj a svoje hodnoty, je začít o svých přesvědčeních uvažovat. A pak je to jen na vás, zda si je necháte v hlavě a nebo od nich upustíte. Takovou zdravou alternativou ke srovnávání se s druhými může být radost z toho, že jsme jiní, že jsme jedineční, můžete se stát sami pro sebe inspirací. Proč byste totiž za svůj krátký život měli být ještě někým jiným než jste? Ani v pracovním týmu nemohou být všichni jen vizionáři nebo všichni jen realizátoři, to by to moc daleko nedotáhli.

Vynucovači pochval

Dalším důvodem, proč se někteří lidé mají potřebuju neustále podceňovat a shazovat je touha po tom, aby byli oceňováni, aby jim neustále někdo vyvracel, že nejsou tak špatní jak tvrdí. Potřeba být chválen je zcela přirozená, ale říkat si o ni takovým způsobem není zrovna moc fajn. Také se ale takovému člověku mohlo stát, že ho nikdy nikdo za nic nechválil, ale jen kritizoval jeho chyby, takže se mu není zase co divit.

Když už někoho někdo upozorňuje na jeho chyby, měl by to vyvážit vždy i nějakým oceněním. Takový přístup ale chybí jak v rodinách, tak i v mnoha zaměstnáních, kdy prostě za dobře odvedenou práci nedostanete pochvalu, ale naopak dostáváte káráno za malé chybičky, kterých se lze ještě chytat. A to většina manažerů dělá prý z dobré vůle proto, aby měl zaměstnanec ještě co zlepšovat. Co si o tom myslet? Je to dobrý přístup? Asi ne. Tak ale jako může pomoci školení pro manažery, tak jsou i různé akce, kde vám pomohou se naučit ocenit.

Ocenění je jako vzduch k dýchání

Když to tak cítíte a vnímáte, můžete o ocenění klidně požádat, ale přímo, ne oklikou přes shazování se. Řekneme-li si totiž o uznání přímo, druzí tomu budou dobře rozumět a vyhoví rádi vašemu požadavku, pochopí, co potřebujete. Jsou ale lidi, kteří k vám ihned zaujmou postoj, kterému se říká "vylít kbelík na hlavu".  Nevadí, řekněte si o ocenění jinde.

Pokud má člověk chatrné sebevědomí, může si klidně začít myslet, že se jemu nic opravdu dobrého stát nemůže, že si to nezaslouží, ale je to jen postoj, který si sám nastavil v hlavě a pak upadne pouze k vynucování si pochval přes sebekritiku. Zkrátka říkejte otevřeně, co si přejete. Nejsou totiž jistější cesty ke zklamání než ty, které vedou přes nevyřčená očekávání.

Obrana je útok

Hodně často dojdete také ke zjištění, že se někteří dobrovolně shazují z toho důvodu, protože to pak bolí méně, než když toho dotyčného shodí někdo jiný. Je to prostě jenom způsob obrany, ale podle mě už je to na hranici vlastního sebevědomí. I když chápu, že se mohou někteří úplně bytostně cítit ohrožení všudepřítomnou kritikou. A tak raději všechny předběhnou a sami oznámí a vykřičí do celého světa, že za nic nestojí, jen aby tu příležitost vzali z rukou jiným. Už jenom to, že člověk o sobě takhle smýšlí, je hodně bolestné. Je dost možné, že k tomu nepřišel jenom sám, ale pomohli mu k tomu okolnosti a prostředí, kde se necítil v bezpečí a kde scházela bezpodmínečná láska.

Co ale s tím?

Minulost, kde tohle vše v člověku vzniklo, se nemusí za každou cenu promítat do dalšího života, takový duševní stav nemusí být trvalý. Důležitá a potřebná je také profesionální spolupráce s odborníkem. Někdy se ale povede narazit i na člověka, který umí být druhému oporou, učitelem i přítelem. Nejlepším lékem je láska, ta ale ovšem opět nemůže přijít, dokud si nezačne takový člověk vážit sám sebe. Je to běh na dlouhou trať. Každý musí nejdříve začít s postojem k sobě samotnému.

Lásku, vztahy, porozumnění i péči toho druhého můžete začít hledat hned po registraci na online seznamku, není jednodušší cesty.

[ivi]