Oblékli byste si první plavky?

Jednoho horkého srpnového dne roku 1824 se Františka I., manželka Karla Ferdinanda Bourbonského, rozhodla zchladit své unavené tělo v moři. Do vody vstoupila v těžkých šatech a v doprovodu lékaře, vyzbrojena kloboukem, deštníkem a rukavicemi. Na nohou měla punčochy a lakové polobotky. Františka ovšem nebyla první šlechtičnou, která se odhodlala ke koupeli. V roce 1812 se na stejném místě, ve francouzském Dieppe, podrobila léčebné kúře mořskou vodou matka budoucího císaře Napoleona III., holandská královna Hortenzie de Beaijarnais.

Ta se svěřila svému do náručí moře ve vlněném kompletu čokoládové barvy, který tvořila tunika a kalhoty spadající až na zem. Zatímco královnu vedli ke koupeli pouze zdravotní důvody, vévodkyně Maria Carolina di Berry, i když více zahalená než svlečená, se o několik let později vnořila do vln oceánu už ryze za účelem zábavy. Tím také zahájila novou éru, která dodnes neskončila - postupného návratu k přírodě, usmíření s mořem a znovuobjevení lidského těla, především ženského. Proces, který se zároveň se změnami ve společenském chování odráží i ve vývoji koupacích úborů.

Kdo se koupe, je nemrava!

Antičtí Římané nebyli zdaleka tak prudérní jako později středověká Evropa. Vilu v sicilském Piazza Armerina dodnes zdobí mozaika ze třetího století před Kristem, na které je vyobrazeno asi tucet žen oblečených do skromného oděvu z pásů přes prsa a boky, nápadně připomínájícím dnešní bikiny. S příchodem křesťanství se ovšem koupání téměř vytratilo. Lázně zaváněly hříchem, protože nutily ženy i muže věnovat se svému tělu. Církev měla částečně pravdu, veřejné lázně ve středověku skutečně bývaly často skryté nevěstince.

Teprve v 18. století, když anglický lékař Richard Russel popsal ve své knize léčebné účinky mořské vody a přímořského klimatu, se lidé začali zase o koupání zajímat. Ale ve vší počestnosti. Nikdo nesměl vidět, jak se dáma či pán noří do vln. V mořských lázních se objevily "koupací vozy", které koně přitáhli prakticky až do vody. V krytých vozech se lidé převlékli do koupacích obleků a odtud vstupovali do moře po schůdkách. I ty měly stříšku, aby nikdo nemohl spatřit nic pobuřujícího. A to dámy nosily košile a dlouhé sukně s olůvky - co kdyby vlny chtěly odhalit jejich nohy!

Koupání začalo být opravdu moderní až od druhé poloviny devatenáctého století. Anglická královna Viktorie jezdívala od roku 1846 pravidelně každé léto na ostrov Wight u jižního pobřeží Velké Británie. Společně se svým doprovodem vstupovala do vln Atlantského oceánu tak, jak to diktovala tehdejší móda a mravy: v šatech sahajících pod kolena, přepásaných v pase, širokých vlněných kalhotách a samozřejmě v punčochách, v botách a s koupací čepicí na hlavě.

Muži se koupali zpočátku nazí. S postupem času se však pláž stávala čím dál tím víc místem společenského života, a tak se pánové museli obléct. Již koncem století však objevili výhody přiléhavých jednodílných plavek s tříčtvrtečními rukávy a dlouhými nohavicemi. Umožňovaly jim volný pohyb a zviditelňovaly svalnatá těla, samozřejmě jen u těch, kteří se mohli chlubit mužnými proporcemi. I ženy se ale dočkaly první příjemné změny. Nejprve se zkrátila a zúžila vrchní sukně, na přelomu století se zkrátily ke kolenům i kalhoty, které se nosívaly pod sukní plaveckého úboru.

Prapramiss mokré tričko

Naše prababičky z počátku dvacátého století ještě zdaleka nemohly ukazovat ze svého těla tolik, co je pro dnešní společnost běžnou normou. Alespoň zdánlivě. V roce 1904 zahájil slavný pařížský návrhář Poiret éru bez korzetu a nic už tak nebránilo přímému doteku kůže a oděvu. Převážně vlněné koupací úbory se při koupeli nasákly vodou a na pláži pak ukázaly prakticky každý detail těla. V prvních letech minulého století se pláže začínají konečně zaplňovat i odvážnějšími barvami, moderní je zejména námořnický styl. Také boty do vody ztrácejí na váze a jsou performované, aby jimi lépe protékala voda.

Připevňují se většinou dlouhými šňůrami kolem kotníků. Konečně se přestávají nosit punčochy! Nejnovější módní linie "Impero" přichází s jednodílnými modely beze švů v pase. Plážová móda začíná konečně zaujímat své místo i na stránkách časopisů. Liberalizace společenských způsobů u moře však byla pomalá a ne všude stejná. Například v Německu se ženy musely u vody halit do koupacích plášťů sahajících až ke kotníkům. Muži v Argentině zase museli podle zákona nosit tílka minimálně ke kolenům.

V roce 1906 si zvláštní místo v historii plaveckých úborů vydobyla australská plavkyně Annette Kellerman. V průběhu svého vystoupení ve Spojených státech se na veřejnosti objevila v jednoduše střižených jednodílných a velice funkčních plavách, které odhalovaly stehna. Byla okamžitě zatčena, soudce ale nakonec uznal, že pro pohyb ve vodě je opravdu třeba méně látky.

Vápenky vyšly z módy

Dvacátá léta s sebou přinášejí "revoluci Chanel". Módní návrhářka Coco Chanel ukázala všem, že muži i ženy jsou krásnější opálení. Sama sice nosila neustále rukavice, ale jen proto, že bělostná pleť rukou jasně dokazovala, že jejich majitelka nemá nic společného s manuální prací. V každém případě s ní končí éra slunečníků, punčoch a bot do vody. Žena u moře tak, jak ji představila Coco, nosí krátké šortky a dlouhé tílko, paže i ramena má odhalené, hluboký výstřih. Pro léta třicátá jsou typické sportovní plavky pánského střihu, dlouhá tmavá trika a šortky s opaskem.

Poprvé se také jasně vydělují opalovačky, které jsou naopak ve světlých barvách a z jemnějších a lehčích materiálů, jako například taft anebo hedvábí. Velkou módou se stal "pásek Valaguzza", sofistikovaný doplněk všech tehdejších dam. Magický vlněný opasek se zvláštní sponou pojmul nejdůležitější kousky ženské toalety, jako třeba zrcátko, rtěnku a pudr, případně i krabičku cigaret, a umožňoval tak dámám zvýrazňovat jejich krásu i uprostřed písečných dun.

O blahodárných účincích slunečního záření už není pochyb, což se projevuje i na pomalém, avšak neustálém úbytku látky na koupacích úborech. Výstřihy se prohlubují a v roce 1932 dochází i k definitivnímu oddělení spodního a vrchního dílu plavek. Na plážích se objevuje stále více mužů "nahoře bez". Slunce ubírá rok co rok další centimetry. Přesto Italka Marta Abba způsobila v roce 1932 ještě obrovský skandál, když se na pláži v Castiglioncellu objevila v příliš odvážném dvoudílném kompletu.

Až od roku 1937 se opalovačky z elastického hedvábí v podobě šortek a podprsenky stávají víc než jen módním výstřelkem pro odvážné. Plavky se pomalu stávají prostředkem k tomu, jak některá strategická místa na těle spíše zdůraznit než zakrýt. Bikiny mají vycpané podprsenky a kalhotky uvázané kolem boků na uzel, často je zdobí vyšívání, korálky nebo háčkované ozdoby. Konečně i muži ubírají na délce a redukují rozměry svých plavek pouze na nezbytné minimum.

Ukažte vše, co máte!

V době, kdy se děti květin prohánějí po plážích nahé, přináší anglický kadeřník a návrhář Vidal Sassoon první topless. Kalhotky s kšandami kompletně odhalily poprsí. Výsledek nebyl příliš elegantní, nápad ale zaujal. Stačilo už jen sundat poslední zbytky vrchní části plavek a zrodily se monokiny. Psal se rok 1964. Proslulý milánský návrhář Elio Fiorucci přidal šňůrky, ubral látku a celý výtvor doplnil průsvitným šátkem kolem pasu a obrovskými náušnicemi z umělé hmoty. V roce 1974 spatřily světo světa kalhotky tanga, trojúhelník látky spojený tenkými šňůrkami, které nechávají zcela odkryté hýždě.

Italský návrhář Carlo Fiaccardi vlastně jen okopíroval nápad, který viděl na pláži v Brazílii. Jako první s ním údajně přišla dcera italských imigrantů Rosa Di Primo. Aby na sebe upoutala pozornost při jedné plážové oslavě, sestříhala své bikiny do co nejmenších rozměrů. Popularita, kterou si tím získala, ji prý zaskočila natolik, že vzápětí vstoupila do kláštera a stala se jeptiškou.

Světovou slávu si tanga získala poté, co je známý výrobce spodního prádla Frederick Mellinger vystavil v roce 1981 na pultech svého butiku na Páté avenue v New Yorku. Od té doby letí tanga dodnes, i když ne každá žena si je může dovolit, a to nikoli z důvodů ekonomických. Ale ty, jež matka příroda vybavila správně tvarovanými příslušnými partiemi, mohou díky Rose snáze přivádět k šílenství manžely či kolegy z práce nebo jen tak pro zábavu lovit opálené svalovce na pláži.

• Věděli jste, že bikiny byly tak skandální oděv, že jejich autor, Louis Réard, nemohl najít modelku, která by je byla ochotná předvést, a tak musel najmout exotickou tanečnici z pařížského kasina Micheline Bernadini, která se rázem stala hvězdou? Bikiny způsobily takovou senzaci, že je v roce 1951 puritánská společnost dokonce zakázala. A nepřestávaly vyvolávat pohoršení ani po letech: ještě v roce 1977 je v Rumunsku zakázal diktátorský režim Nicolae Ceauseska.

Nemáte partnera, se kterým byste mohli vyrazit na dovolenou a ukázali svoje plavky? Zaregistrujte se na seznamce a najděte si k sobě druhou polovičku.

[ivi]