No, mamko!

"Vidíš, jak jsi krásná holka? Kdyby sis na sebe nepatlala tuny make-upu, byla bys ještě hezčí." Takové věty od našich maminek známe všechny a ty co ne, tak je ještě poznají. Věšinou jsou pronášené ve chvíli, kdy si samy na své řasy nanášejí vrstvu řasenky. Určitě si takové situace vybavíte i z mnoha filmů a komedií, jako například z filmu Blízko od sebe, kdy upouští páru krutě cynická Meryl Streep: "Hrbíš se, máš rovný vlasy a nenosíš make-up, vypadáš jako lesba! Kdybys se sebou něco dělala, hned by sis našla slušnýho chlapa." Její filmová dcera se zmůže pouze na: "Ale mami..." Jako většinou každá z nás.

Anebo jiný příběh, známější: "Nebuď trdlo, Bridget. Jak si máš najít chlapa, když jsi oblečená jako z koncentráku. Utíkej nahoru se převléct, dala jsem ti na postel něco pěkného." A ta chudinka dcera Bridget Jones potom schází dolů mezi hosty v něčem, co připomíná koberec.

Pokud si ale opravdu takové scény vybavíte pouze z filmů, tak musíte mít opravdu fajn matku. Jestli vám ale po přečtení těchto prvních řádků už ztuhnul úsměv na rtech, pak se vaše máma podobných rychlých soudů, dobře míněných rad, výčitek nebo konstruktivních kritik dopouštěla nebo stále dopouští také. Je úplně jedno, jestli to myslí dobře nebo ne. Vztah matky s dcerou může totiž hodně často připomínat minové pole, i když se mají obě strašně moc rády.

Fajn, ale já jsem tvoje matka

Skoro všechny dcery chtějí mít s matkou, tímhle tak moc důležitým člověkem, příjemný a hlavně uspokojivý přátelský vztah. Skutečnost má ale k takovému ideálu hodně často velmi daleko. Ve vztahu s mámou vás totiž přepadnou a občas i překvapí pocity, bez kterých byste se rády obešly.

Je to třeba zklamání, když nerespektuje matka naše rozhodnutí či hodnoty, frustrace, když si chce člověk žít po svém, což ale znamená ztratit její lásku a uznání, nutnost předstírat dokonalost, pocit, že ji zajímají jen její vlastní problémy, knedlík v krku, když jí máme něco odmítnout a postavit se jí, pocit viny, že se o ni nestaráme tak, jak by si ona představovala anebo rozčarování z toho, jak jedná s naším partnerem nebo dětmi.

Ze života dcery

Stačí, když si projedete internetové příběhy a narazíte na některé zajímavé na téma "já a moje máma". Pavlína se například na internetu svěřila, že i když odpromovala se samými jedničkami, tak i tak si celý život připadala nejistá. Stále přemýšlela, zda se ubírá tím správným směrem a jestli vše, co dělá, je dobré nebo jestli v tom vůbec obstojí. Ve svých 32 letech ještě stále netušila, čím by chtěla být, prostě nebyla nikde spokojená. Až nedávno si ale tohle vše dala do souvislosti se svojí matkou a její výchovou, kterou na ni praktikovala.

Její mamina byla celkem fajn, nikdy ji nebila, zbytečně na ni nekřičela a dobře se o ni starala. Ale také ji nikdy za nic pořádně nepochválila. Když se přišla s něčím pochlubit, třeba s výbornou známkou ze slohu, odpověděla stylem: "Fajn, ale kdy si opravíš tu matiku?". A tak to šlo se vším. Vysokou školu sice zvládla s červeným diplomem, ale její mamka jí nezapomněla nikdy připomenout, že si studia protáhla o dva roky, kdy už si klidně mohla budovat kariéru. S první prací přišlo pokrčení ramen a věta: "Fajn, ale doufala jsem, že budeš dělat něco serióznějšího."

A takové jednání na někom mohou zanechat následky, může se z vás stát hrozně nejistý člověk, který si ani není schopen dojít sám k doktorovi, taková dcera bude hrozně hodná, rozdá se ráda, ale bude z ní puťka.

• Ani s dcerami to nebývá jednoduché. Pokud to čtete jako matka, určitě o tom víte své. Podle studie se průměrná teenagerka hádá se svojí mamkou asi 183x ročně. Matky musejí čelit častému práskání dveřmi, rozbrojím mezi sourozenci či špatné náladě, kterou si dcera přinese po hádce s kamarádkou.

Nikdy nebudu jako máma

Matka má pro život dítěte určující vliv. Její chování se vtiskává do osobnosti dítěte a rozhoduje o tom, jak si jednou v životě povedeme, jestli budeme úspěšné, nebo se nám jenom povede navázat dlouhodobý vztah nebo jak budeme uvažovat o svém těle. Co vidíme u svých rodičů opakujeme ve svých partnerských vztazích, ale i dále u svých dětí. A to i přesto, že se nám jejich chování nelíbilo. Je to tím, že jsme měli v matce velmi silný vzor.  Navíc pokud má matka s dcerou nevyrovnaný citový vztah, může si ho dcera přenášet do svého partnerského.

• V poslední době používají psychologové pojem matrofobie. Je to chorobný strach žen, že se budou chovat jako jejich vlastní matky.

Matrofobie

Ještě jednodušeji se sklouzává do vyjetých kolejí chování, když mají ženy jednat se svými vlastními dětmi. Občas vám možná zatrne, když slyšíte samu sebe, jak své dceři říkáte stejné sekýrovací věty, jako říkala vaše matka vám. Existují ale také takové ženy, které se s tím nehodlají jen tak smířit a dělají maximum pro to, aby se od své matky odlišily. Vymanit se ale z rodinných vzorců není jednoduché. Matky nám vtiskávají zásadní životní postoje, ale také to, jak správně uvařit silný vývar. Přeprogramovat se pak není jednoduché.

Kamarádka nebo matka?

Některé dcery prohlašují, že je jejich matka jako jejich nejlepší kamarádka. To je sice hezké, ale ne vždy se jedná o výhru v loterii. Představte si, že rodiče jdou od sebe a vy budete jezdit za svojí matkou a ta si na vás bude vybíjet frustraci a vy nebudete mít srdce se na ni vykašlat. Mamka se stylizuje do role oběti, neuvidí své chyby a vy jí to budete ze soucitu pouze odkývávat, protože je to vaše mamušenka zlatá.

Matky, které ale na dcery navalují svoje problémy, je tím k sobě mohou až moc připoutat a dcery pak mají pocit, že je matky potřebují. Je si třeba uvědomit, že dcera není kamarádka a od matky potřebuje úplně jinak postavený vztah. Z takové dcery pak může vyrůst žena, která vnímá svůj partnerský vztah jako opouštění své nejlepší přítelkyně. Pokud chcete spolu vybudovat harmonický vztah, je zásadní, abyste se vzájemně emancipovaly.

Jsem šéf!

Nejnáročnější období většinou dcery prožívají, když jsou na svých matkách finančně závislé nebo když vám například pomáhají s vaším dítětem, pak snadno může vše spadnout až k citovému vydírání. Dcery v takovou dobu mají pocit, že jejich matky jsou nejšťastnější, když se ony snad trápí. Najednou se matka v tu chvíli vžije do role empatického rodiče a bude se jí líbit, že ji potřebujete. Když vám bude dobře, bude hledat způsoby, jak vám to znepříjemnit. Z pokusu si promluvit bývá většinou velké "haló".

Matky se v takovém případě rády urážejí, vyčítají, že jste nevděčná dcera a nebudou se s vámi vůbec bavit. V těchto případech je nejlepší schovat zbraně smířit se s tím, že už jiné nebudou. Pokud se totiž máma nehodlá vzdát role šéfa, musíte se vzdát své touhy po tom, aby se změnila. Kdybyste tlačily na pilu dámy, tak by vás akorát brala z pozice dítěte. Nechte je být tím, kým jsou.

• Podle výzkumu, kdy bylo vyzpovídáno 1000 dcer a 1000 matek by ideální dcera měla mámě pravidelně volat (nejlépe denně), měla by ji jednou týdně vytáhnout na oběd a mít pochopení pro matčinu lásku k nekonečným seriálům. Také by ji měla nechat se projevovat při přípravě svatby a v případě potřeby být nablízku a nabídnout pomocnou ruku, ať už se jedná o odvoz k doktorovi nebo zalévání květin.

Hlavně to přežít

Křivdy z dětství si nese mnoho lidí a jenom někdo se s nimi dokáže vyrovnat. Musíme si ale uvědomit, proč se k nám rodiče tak chovali, že se to naučili doma od svých rodičů a ze svých životních událostí. To neznamená, že s nimi musíme souhlasit, jenom jde o přijmutí této křivdy jako fakt, který nás v životě ovlivnil a teď už je jen na nás, jak s tím vším naložíme.

A dost o rodičovské lásce, teď jděte a najděte si svého vysněného partnera a vezměte ho na rande třeba do Prahy.

Zdroj: https://www.psychologytoday.com

[ivi]