Miluji muže a jsem feministka

Mnohé z žen se ostýchají veřejně přihlásit k ženskému emancipačnímu hnutí. Nechceme, aby nás někdo nařkl z nenávisti k mužům a dalších nepěkných věcí. Na co se feministické snahy soustředí dnes? Možná zjistíte, že k feministkám už roky patříte... Dámy, článek pro vás.

Časy se mění. Módní dům Dior vede dnes žena, a to poprvé v historii. A možná některým z vás neunikl její geniální tah - na svou první módní přehlídku vyslala modelky v unisex bílých tričkách se sloganem We Should All Be Feminists, tedy Všichni bychom měli být feministy. A trefila do černého: rozpoznala obrovský marketingový potenciál ženského emancipačního hnutí. Slogan rychle dobyl sociální sítě, v tričku se nafotila řada celebrit, díky Natalii Portman se stalo symbolem ženských protitrumpovských pochodů.

A Dior není jediný. Kdo chce být dnes v módním světě cool a in, nese na prsou feministické heslo.

Nejsem feministka, ale...

Odhlédněme teď od faktu, že udělat z politické myšlenky (ne zrovna levné) zboží, je poněkud dvojsečné. Zajímat by nás ale mělo jedno: čím to je, že na Západě je feminismus doslova v módě, zatímco u nás se k němu stále vztahujeme s jistou štítivostí a opovržením? Odpověď je jednoduchá: prostě o jeho dnešní podobě skoro nic nevíme a opíráme se jen o stereotypní představu fúrie, která má vztek na muže a pálí podprsenky. 

České ženy se o feminismus většinou nezajímají. Vždyť mohou studovat a věnovat se profesi, na kterou stačí, mají volební právo, vlastní účet, řidičák. Máme rovnost, co chtít víc! Jenže kdybychom se občas podívali za humna, došlo by nám, že to s tou rovností není tak růžové. Například rozdíl v odměňování mužů a žen je u nás podle informací Českého statistického úřadu druhý nejvyšší v rámci unijních států. 

A stále tu silněji než někde jinde vládne pocit, že některé věci prostě nejsou "pro holky": z nejčerstvějšího průzkumu společnosti Microsoft vyplývá, že české dívky se zajímají o přírodní vědy a informatiku nejméně v celé Evropě. "Nejsem feministka, protože miluji muže, na Vánoce peču deset druhů cukroví a nechci být hornicí. Nejsem feministka, ale samozřejmě souhlasím s tím, že ženy mají mít stejná práva a příležitosti jako muži," tvrdí dnes spousta Češek. Možná by se divily, kolik feministek to vnímá stejně.

Rovnost není stejnost

Potíž spočívá v tom, že se o feminismu mluví v jednotném čísle. Správněji by se mělo používat množné číslo: feminismy. Jde totiž o pojem, který dnes zahrnuje řadu různých proudů, od umírněných po radikální. Od těch, které se dívají na ženy i muže jako na "stejné" bytosti, až po ty, které zdůrazňují jejich bytostnou rozdílnost. Když se pokusíte zjistit, jaký přístup je dnes v západní společností běžný, narazíte na výroky, že feminismus je přesvědčení, že má mít nezávisle na pohlaví stejná práva a povinnosti, ale především možnosti. 

Součástí tohoto přesvědčení je i vědomí, že tomu tak v dnešní společnosti stále není. Skandinávie je z hlediska rovnosti pohlaví napřed, ale ani tady změny v myšlení žen a mužů neproběhly a kluci jim neřekli: "Tak holky, už jste seděly doma dost dlouho. Pojďte mezi nás." Jde o výsledek dlouhé intenzivní snahy zdola a "otravování" ženských spolků. Jisté je, že ženská hnutí třeba v Afghánistánu (ano, i tam existují) bojují za úplně jiné věci než Skandinávky nebo Češky. Když použijeme příměr ke stavbě domu, Afghánky jsou ve fázi, kdy vyhrabávají holýma rukama v zemi základy.

Skandinávky už v novém domě leští příbory. Češky jsou někdy v polovině práce a v domě pomalu osazují okna. Z pohledu Afghánek si tedy nemají na co stěžovat, do domu jim nicméně pořád fičí. 

Tradice by tu byla

Ženská emancipační vlna, která se na Západě vzedmula v šedesátých letech, českou společnost vinou komunistické izolace příliš nezasáhla. Přesto máme na co navazovat - na první vlnu, v níž šlo především o volební právo, přístup ke vzdělání a zaměstnání, můžeme být hrdí. Jméno spisovatelky Karoliny Světlé, spoluzakladatelky Amerického klubu dam, či Elišky Krásnohorské, zakladatelky prvního dívčího gymnázia ve střední Evropě, nám jistě uvízlo v hlavě. 

Aktivně se zapojovala i celá řada mužů, jejichž podpora pomohla prvním ženám proniknout do uzavřených "mužských klubů" v akademické sféře. Nešlo jen o vlivné veřejné osobnosti, důležitá byla i podpora mužů v nejužší rodině. Milada Petříková-Pavlíková byla první československou architektkou. S pomocí otce lékaře si ovšem musela doslova vydobýt výjimku, aby ji na ČVUT pouštěli na přednášky. Do té doby panoval názor, že technické obory jsou nad možnosti ženského mozku.

Rovněž první lékařku, promující na českém území, Annu Honzákovou v jejích snahách podporoval tatínek. Sám byl uznávaným lékařem a věděl o obrovských překážkách, které musely ženy při studiu medicíny překonávat. Historičce Miladě Paulové bylo jako první ženě v Československu uděleno právo přednášet na univerzitě. 

Rozlišujme jemněji

Feminismus muže potřebuje. Není bojem proti nim, ale snahou o rovnocennou spolupráci. Mýtus o nenávisti feministek k mužům vznikl v počátcích hnutí. Tehdy bylo manželství jedním ze symbolů společenské podřízenosti žen. Žena na vše musela mít manželovo svolení, rodila jako na běžícím páse, protože kontrolu nad jejím tělem držel rovněž muž. I když vystudovala, využití jejího vzdělání v praxi opět ovlivňoval choť. 

Pokud ji fandil, měla štěstí, pokud bouchl do stolu s tím, že "po svatbě budeš doma, vařit knedlíky a reprezentovat mě", měla smůlu. Mnohé svůj talent skutečně mezi knedlíky promarnily. Soudobé feministky logicky takovouto závislost odmítaly. V součastnosti je však situace jiná. Dnešní česká feministka se vdává nebo žije s partnerem ne proto, že musí, ale protože chce. Rozdíl mezi situací, kdy potřebuji muže k přežití, a kdy s ním prostě chci být, i když nemusím, je zásadní. 

Ovšem model, kdy žena zvládá exponovanou profesi jen jako bezdětná, nebo jen v případě, kdy ji muži její rodiny "až nezvykle" podporují, se nezměnil dodnes.

Ošemetné kvóty

Kvóty schopné ženy urážejí a těm neschopným nepomohou. "Umělé" stanovení minimálního poměru mužů a žen ve vedení politických orgánů či podniků skutečně vyvolává kontroverze. Faktem však zůstává, že politická scéna by měla odrážet složení celé společnosti a že tzv. kritická hranice, nezbytná pro prosazení zájmů jakékoli skupiny, je 30 %. Takové zastoupení v rozhodovacích funkcích ženy stále zdaleka nemají. Narážejí nosem na zavřená vrata pánského klubu.

A co je do toho nám, když samy političkami ani manažerkami být nechceme? Pálí nás úplně prozaické problémy: Sehnat po mateřské půlúvazek. Mít práci slučitelnou s otevíracími hodinami ve školkách. Najít cenově přijatelné služby, aby se práce a péče o domácnost dala lépe slaďovat. Nebát se při hledání zaměstnání prozradit svůj věk a stav. Nemuset obhajovat před partnerem své zájmy či výdaje. Ano, právě o tohle jde!

Je pravděpodobnější, že když se sejde "nahoře" víc žen, zlepší se tím podmínky žen vůbec. Pokud sedí na vrcholku jediná, nebo dokonce žádná, pravděpodobnost zohledňování zaměstnaneckými benefity se položky jako firemní školení či žehlení oděvů objevují až ve chvíli, kdy se ve vedení ocitnou ženy. A zaměstnankyně je využívají rozhodně častěji než poukázky na squash.

Kvóty jsou ve světě odzkoušené a je zřejmé, že je stačí zavést dočasně - po určité době je možné je zrušit, systém už bude fungovat sám. Bývalá eurokomisařka pro spravedlnost Viviane Redingové shrnula pohled na tento problém lakonicky: "Nemám ráda kvóty, ale mám ráda to, co kvóty dovedou."

Raději v hlavě než na prsou

Ne každý má povahu na to, aktivně se snažit měnit svět. A veřejně se přihlásit k feminismu ve společnosti, která má k tomuto pojmu instinktivní odpor a chová vůči němu hromadu předsudků, to chce značnou dávku odvahy. Není nutné psát si na tričko politická hesla. Pojďme se ale vážně zamyslet nad tím, o co všechno bychom byli ochuzeni, kdyby tolik žen před námi nebylo ochotno jít hlavou proti zdi a hlasitě protestovat proti nespravedlnosti.

Nebagatelizujeme to, že mnoho žen tady a teď pociťuje problémy, plynoucí zkrátka jen z toho, že jsou ženy (sexuálním násilím počínaje a platovou nerovností konče). Zkusme si alespoň poslechnout, co nám dnešní feministky skutečně říkají. Je čas přestat se tvářit, že se nás to vůbec netýká.

Nejen stejný přístup ke vzdělání, ale možnost nebýt sexuální hračkou, nemuset být pořád těhotná nebo mít příležitost utéct od tyrana. I to je výsledek feministických snah. Tak si vyberte partnera na internetové seznamce, který toto chápe!

Zdroj: https://feminist.com/

[ivi]