Miláčku, nemůžu vidět krev

Bohužel je to věc, kterou nedovedeme vůlí příliš ovlivnit. I mezi lékaři a zdravotníky najdeme řadu těch, kteří se ošetřování otevřených ran, operačním sálům, nebo dokonce pouhým injekcím a odběrům krve vyhýbají jako čert kříži a raději volí obory, kde s těmito záležitostmi nepřijdou příliš do styku (psychiatrie, rehabilitace apod.). V některých z nás zkrátka odvrácené stránky života vyvolávají nechtěné fyziologické reakce, které nám mohou případně i zabránit, abychom si navlékli gumové rukavice a profesionálně vyčistili např. hnisající diabetický vřed nebo třeba poskytli zraněnému první pomoc.

Pravěká prevence nemoci

Kořeny těchto pocitů jsou velmi staré. Uviděl-li pračlověk zraněné, krvácející, či dokonce mrtvé zvíře nebo člověka, mohl nejspíš předpokládat, že dotyčný tvor byl napaden jiným agresivním tvorem (možná zraněným či rozběsněným chorobou) nebo něco jedovatého či zkaženého snědl. Taková možnost byla v dávných dobách nepoměrně pravděpodobnější než dnes: všelijakých neznámých plodů a travin, nakažených živočichů a hnijících mršin bylo všude kolem plno.

Mohlo se tudíž stát, že něco takového nedopatřením pozřeli i všichni ostatní, kteří se pohybovali ve stejném prostoru. Nejlepším možným praktickým opatřením bylo vyzvracet to. Matka Příroda tudíž zařídila, aby se nám co nejrychleji a bez velkého uvažování doslova obrátil žaludek. A i kdyby zranění či smrt byly způsobeny něčím jiným než otravou, rána či vytékající krev mohla být infikovaná, v mrtvém těle mohly již probíhat hnilobné procesy apod. - zkrátka nejbezpečnější bylo se instinktivně odvrátit a vzdálit se.

Naši předkové tímto způsobem chránili především sami sebe. Alespoň takto vědci okamžité, na vůli nezávislé pocity odporu a znechucení dnes vysvětlují. Znechucení pociťujeme také v kontaktku s výměšky, tlejícími rostlinami, zkaženou vodou, červy, hmyzem a zvířaty, která se živí rozpadajícími se tkáněmi (mouhy, švábi, vši, krysy...), ale také například při pohledu na sexuální praktiky, které jsou potenciálně rizikové vzhledem k přenosu pohlavních chorob.

Odpuzující mohou být zrakové, hmatové, chuťové i čichové podněty. Citliví lidé mohou prožívat odpor i při zvukovém podráždění, tj. slyší-li zvuky vnímané jako dysharmonické, např. kakofonie tónů při ladění orchestru, některé skladby soudobé vážné hudby či jazzu, dobře známé škrábání vidličky po talíři apod.

Singály nevolnosti

Pro znechucení a odpor je typický mimovolní výraz tváře - svraštělé obočí, ohrnutý horní ret, nakrčený nos, případně více či méně vyplazený jazyk: vlastně jde o náznak toho, že se chystáme zvracet. Je stejný v různých kulturách, což svědčí pro to, že se jedná o evolučně starou, biologicky podmíněnou, nikoli naučenou reakci. Podobný výraz odporu můžeme pozorovat i u zvířat, dokonce například u krys.

Prostřednictvím zrcadlových neuronů jsme také schopni automaticky odečítat znechucení z obličeje jiných lidí, což naši vlastní averzi může spustit, nebo ještě zesílit. To má také svůj význam - už i to samo nás totiž informuje o možném nebezpečí.

V našem těle začnou probíhat stejné reakce jako u toho, na kom znechucení vidíme, a my se začneme chovat obdobně, tedy budeme se snažit z místa nebezpečí vzdálit, případně se nám začne chtít zvracet. Centrum zvracení se nachází ve 4. mozkové komoře (tzv. area postremal). Je to shluk nervových buněk, hojně vybavených chemoreceptory, které reagují na stimulaci prostřednictvím dopaminu, serotoninu, histaminu, acetylcholinu, opioidů, substance P a jiných látek.

Nachází-li se některé z nich v oblasti area postrema ve vysokých koncentracích, spustí to řadu tělesných mechanismů, které se projevují nejprve jako nevolnost (nausea) a ve svém důsledku vyvolají zvracení. Chemické signály se do centra zvracení mohou dostávat různými cestami: z vnitřního ucha prostřednictvím vestibulokochleárního nervu (tzv. nevolnost při cestování, kterou můžeme potlačit antihistaminiky) nebo při podráždění bloudivého nervu (např. dotykem vyšetřovacího nástroje o zadní stěnu hltanu nebo když si strčíme prst do krku - tzv. vagový reflex).

Vagus (bloudivý nerv) také zprostředkovává signály z nervové pleteně okolo trávicího systému - k aktivaci zde přítomných serotoninových 5H3 receptorů dochází např. při chemoterapii a radioterapii.

Mozková centra odporu

Zvracení při stresu je vyvoláno stimulací dopaminových D2 receptorů. Signály o tom, že jsme v kontaktu s něčím nechutným (nebo že třeba jen vidíme člověka, z jehož výrazu je patrné znechucení) se zpracovávají v tzv. inzulární části mozkové kůry a bazálních gangliích - můžeme se o tom přesvědčit na scanech z funkční magnetické rezonance, kde vidíme zvýšený průtok krve těmito oblastmi. Zvýšení dopaminového přenosu pak spustí zvracení v již zmíněné area postrema.

Zvracení lze vyvolat i přímým elektrickým drážděním bazálních ganglií: naopak při jejich poškození je schopnost cítit znechucení a číst je ve tváři jiných lidí významně narušena (např. při dědičné nemoci zvané Huntingtonova chorea neboli tanec sv. Víta - jedná se o mimovolní pohyby způsobené nadbytkem dopaminu v této oblasti. Změny v aktivaci inzulární kůry najdeme také u pacientů s obsendantně kompulzivní poruchou. 

Prožíváme-li znechucení a odpor, dojde vlivem aktivace parasympatického nervstva ke snížení krevního tlaku, zpomalení srdeční akce, slinění a snížení kožní vodivosti. Při zvracení se zapojuje i sympatický nervový systém, srdce se rozbuší rychleji a tlak krve se zvýší.

Morální znechucení

Přestože původní biologický význam znechucení a odporu je vcelku jasný a nepochybný, zůstává nerozřešenou záhadou, jak se tyto původně jednoduché a účelné fyziologické reakce přenesly do takových oblastí, jako je morálka a estetika. Odpor v nás vyvolávají nejen zakrvácené obvazy, zaplivané hospody a páchnoucí kanály, ale také ohavné činy jako zneužívání dětí či kanibalismus, ale třeba i parazitování na sociálním systému nebo do nebe volající lži politiků. 

Někomu se lidově řečeno "zvedne kufr" i při pohledu na elasťáky zaříznuté do dvousetkilogramového zadečku, případně při poslechu ryčné venkovské dechovky. Ačkoli se nám tyto pocity mohou zdát naprosto pochopitelné, se zajištěním našeho biologického přežití nemají nic společného. 

Nejedná se o reakce evolučně podmíněné, nýbrž naučené a kulturně specifické. V každé kultuře je přitom za nepřijatelné považováno jiné chování, zvyky, estetické prefenece apod.

Nature v. nurture

Vůbec první vědecký popis znechucení pochází od Charlese Darwina v jeho knize Výraz emocí u lidí a zvířat. Autor dosud všeobecně uznávané evoluční teorie tu popisuje situaci, kdy při expedici po jižní Americe jeden z domorodců doslova ohrnoval nos nad konzistencí sušeného masa, které měla výprava s sebou. Členové expedice naopak dali najevo znechucení z toho, že se jejich jídla dotkla "ruka divocha". Přestože jde o ryze biologickou záležitost, vidíme, že u každé kulturní skupiny je aktivace mozkových okruhů odporu vyvolána zcela protichůdnými podněty. 

Učení tedy časem automatické reakce poněkud pozměnilo, hlavně co do jejich obsahu. Vidíme to i u malých dětí. Miminka instinktivně odmítají potenciálně nebezpečné chutě. Později se však naučí, že je takováto jídla nijak neohrožují, a mohou si je dokonce oblíbit. Naopak k čistotnosti je musíme nejprve naučit. Co všechno je "ee", ať už v základním hygienickém, morálním, či estetickém smyslu, musíme dítěti systematicky vštípit. 

Zkrátka a dobře, evolučně staré fyziologické okruhy lze využít i jinak, než k čemu byly původně přírodním výběrem určeny, a učinit z nich ušlechtilé morální zásady - nebo také zcela iracionální a škodlivé společenské předsudky. Fungují pak biologicky stejně spolehlivě jako odpor ke štěnicím a my své zásady často omylem považujeme za vrozené. Dělá se nám tedy špatně při pohledu na krev, protože to tak příroda chtěla - nebo protože nás naučili, že je to ošklivé? Tak nějak na půl.

Sklon ke zvýšené citlivosti oněch dopaminových drah v inzulární kůře a bazálních gangliích je vrozený - v rodinách můžeme dokonce pozorovat jistou formu dědičnosti. Některým z nás se tedy dělá šoufl snáze než jiným a můžeme to jen těžko potlačit.

To, co v nás vzbuzuje odpor, je však z větší části naučené a dá se přeučit. Tréninkem podobným kognitivně behaviorální terapii lze také citlivost do určité míry snížit (postupnou expozicí čili vystavením se podnětům, které vzbuzují negativní emoce). Úplně přepsat své nastavení ale nemůžeme. Takže až příště uvidíte statečného horolezce či automobilového závodníka omdlévat na porodním sále, příliš se tomu nedivte.

Neodsuzujte ani šikovného doktora, který vám po měsíci bádání přišel na vzácnou nemoc a sehnal na ni v Americe léky - avšak než by vám napíchl žílu, schová se raději sestřičce pod sukně.

Máte také nějaké zdravotní problémy? Nedaří se vám díky nim seznamovat? Nezoufejte, hledejte na internetové seznamce ve všech krajích České republiky a najdete jistě někoho, koho budete moci vzít na rande.

Zdroj: https://www.care2.com

[ivi]