Má manželství větší hodnotu než láska?

Když láska zvítězí nad rozumem

Ženy se vždy chtějí vdávat. Odůvodňuje se to tím, že žena má potřebu upnout se na muže, aby se mohla cítit v bezpečí. Muže zkušenosti přesvědčily v tom, že si připadají jako objekty, které ženy využívají jen na svoje zajištění. V jednom mají jasno - nechtějí být využívaní. Pro ženy jsou tito muži atraktivní, nemají o ně nouzi, ale ještě žádná nenaplnila kritérium, kdy by jí uvěřili, že je miluje pro ně samotné a nechce je využívat. Čekají na takovou, která by jim dala skutečnou svobodu. Předpokládají, že v tu chvíli zmizí jejich strach příliš se vázat. 

Na druhé straně stojí praktické ženy, které těmto mužským řečem o svobodě nerozumí. Pro ně jsou jako malí chlapci. Většinou čekají, až se jejich frajer konečně rozhýbe a požádá je o ruku. Většina žen potřebuje stát oběma nohama na zemi, protože se chce usadit - mít děti a vytvářet domov. K tomu je nutná jistá míra bezpečí. Oficiálně zpečetěný svazek dodává jistotu i v podobě určitých ekonomických a sociálních výhod ze strany státu. Proto pro některé ženy nemůže existovat svoboda bez struktury a zdánlivých omezení. Jsou si vědomé svého obětování a udělají to rády. Vědí, že díky tomu smysluplně vloží energii do něčeho trvalého a naplněného.

Vstup do partnerství s praktickým nadhledem

Někdy se stane, že je dívka připravená se vdát. Protějšek nevypadá jako pan Božský, ale věří tomu, že spolu budou šťastní. Později se z nich stanou spřízněné duše. Mohla by navázat podobné duševní spojenectví i s jiným mužem? Určitě. Vše je o načasování - oba byli připravení přijmout závazek, toužili po tom. Nehledali ideál, ale kompatibilitu. A potom se do sebe zamilovali. Není to častý jev, ale tyto vztahy lépe čelí krizím, protože mají pevné základy, které zvládají otřesy.

Manželství je jako stavba - v určitém okamžiku už ženy nejsou vdané jen za muže, ale za manželství jako takové a za všechno, co přináší. Děti, společná minulost, společní přátelé - kým jsme byli předtím. Když se díváme na svého partnera, nevidíme jen jeho, ale celý ten život, který jsme společně vybudovali. Vidíme věci, které jsme museli překonat, aby náš vztah fungoval. 

Takto vnímají instituci manželství především starší ročníky například po 45 letech šťastného vztahu. Jim se podařilo postavit vztah na společných hodnotách, které během toho, jak se měnili oni, neztratili pro ně společnou vysokou prioritu. Prokazování vzájemné úcty, respektu, tolerance a podpory jim pomohlo vybudovat něco skutečně hlubokého a výjimečného. Jejich děti jsou jim pak vděčné, že jim ukázali, co v Prorokovi vystihl Chalíl Džibrán: "A stůjte při sobě, ale ne v těsné blízkosti, neboť i sloupy chrámu stojí zvlášť a dub a cyprus nikdy neroste ve stínu druhého."

Odpovědi psychologie na manželství

Martin Seligman, průkopník pozitivní psychologie, ve svých studiích ukázal, že lidi vnímají manželství z hlediska štěstí jako mocnější faktor pro spokojenost, než je práce, finance anebo život v komunitě lidí. Jeho výzkum dosvědčil, že 40 % ženatých a vdaných bylo "velmi šťastných", zatímco u svobodných, rozvedených, odloučených anebo ovdovělých to bylo jen 23 %. Podle Seligmana má manželství proto takový úspěch, protože poskytuje tři druhy lásky pod "jednou střechou". První druh lásky je o lásce k lidem, který nám poskytuje útěchu, akceptují nás, pomáhají nám, posilňují naši sebedůvěru a provázejí nás.

Prototypem je láska dětí k rodičům. Druhou láskou milujeme lidi, kteří jsou od nás v těchto věcech závislí, a to je láska rodičů k dětem. Třetí je romantická láska - idealizace druhého, idealizace jeho silných stránek a ctností, bagatelizování nedostatků.

Když chceme od manželství nemožné

Samotné manželství vás šťastnými neudělá. Když se dobře vdáte nebo oženíte, společný život vám přinese mnoho příjemných pocitů. Ale není na vašem partnerovi, aby vás neustále bavil. Někdo chce od partnera, aby jeho život naplnil radostí a štěstím. Hledají partnera, který jim nabídne přátelství, spokojené soužití a bezpečný přístav pro jejich děti. Jenže chce od něho i něco dalšího. Chce vybudovat základnu pro rodinný život tak, aby v něm nebyla nuda, rutina a stereotyp. Tito lidé vnímají manželství jako záchranou službu, kde není nuda. 

V takovém vztahu však hrozí riziko, že když se žena citově nadmíru připoutá k muži, vztah se stane nestabilním. Závislost na partnerovi způsobuje nesvobodu, která uvězní toho, kdo právem očekává, že má na svědomí jen 50 % manželské spokojenosti.

Muži s hrůzou ze sňatku

Často můžeme zaslechnout příběhy zoufalých žen, kdy se zamilují do muže, který není vhodný kandidát na sňatek. U mnohých mužů pramení pocit síly a mužnosti právě z toho, že nejsou podřízení ženám a jsou těmi, kteří vládnou. Není divu, že tito muži nemohou zůstat s jednou ženou delší čas. Dříve či později se probudí jejich potřeby. Pocit závislosti začne narůstat a aby umlčeli svoje pocity, berou nohy na ramena. Bez ohledu na to, jak silní si připadají. Sigmund Freud zdokumentoval vnitřní zápas muže se ženami a láskou následovně: Mladík ve vývoji se musí vypořádat s herkulovskou oidipovskou úlohou - po počáteční lásce k matce se jí vzdá a vrací se k otci - svému soku. Mladý muž se potom osvobozuje i od otce, a aby se stal úspěšným mužem na vlastních nohách, musí se s ním ztotožnit.

V tom smyslu jde v podstatě o Freudovu verzi "hrdinské cesty". Během této cesty musí muž, který naplní svoje sny, překonávat velké překážky. V jednom bodě mladíkovi cesty představuje otec jeho protihráče, rivala mateřské lásky. Když je cesta úspěšná, chlapec se matky vzdá a překoná, v podstatě svojí obětí, rivalitu s otcem. Otec se stává jeho přítelem, chlapec se s ním identifikuje a brzo je schopný jít dále a najít si svou vlastní lásku. 

Když končí tato cesta neúspěšně, muž "trpí" různými následky. Některé matky na svých synech emocionálně visí a nechtějí se jich vzdát. Jiné svým synům mateřskou lásku odepřou. V takovém případě se matka anebo žena stává protivníkem. Odtud pochází varování, že žena si nikdy nemá vzít muže, který nenávidí svoji matku, protože bude nenávidět i ji. 

Krize života ve dvojici?

Současné trendy ve výchově, které směřují děti naslouchání svým potřebám a k jejich realizaci, mají své opodstatnění. Když se to však s výchovou k individualismu přežene, dítě na navazování vztahů začne selhávat. Velmi rychle si uvědomí, že být ve vztahu je o zdvojnásobení povinností a podělením svých výhod mezi obě strany. K tomu rozmazlená ega mláďat příliš ochotně souhlas nedávají. 

Do toho přijde frustrace z toho, že dělat kompromisy a ústupky není žádná zábava. Ve hře je ještě další novodobý fenomén doby - ochromená schopnost mládeže navazovat intimní vztahy založené na vzájemné důvěře. Pro mladé lidi bývá náročné spolu vyjít, protože neumí upřímně a konstruktivně komunikovat. V online světě chatování jsou emoce zmrazené, a když se naživo dostanou ke slovu, způsobují emoční bouřky plné nepochopení a konfliktů. Mladí se to snaží napravit jednoduchým řešením - bydlet zvlášť a scházet se jen na příjemné chvíle. Výhodnější je pro ně být sami za sebe. Je to pro ně bezpečnější. Mají věci ve svých rukách a mohou si své kroky řídit podle sebe. A vyhnout se zklamáním a bolesti z bouřlivých rozchodů.

Manželství je vhodné pro ty, kteří do něho vstoupí s trvalými vlastnostmi

Dnes není manželství o existenční nutnosti jako v dobách, kdy se člověk sám neuživil. Žijeme déle než naši předkové, a proto je společensky akceptovatelné žít víc než "jeden život". Není problém rozvést se a navázat nový vztah. Když nevyjde ten, tak přijde další. Záleží však na pohnutkách, které při tom máme. Když se začnou iluze o vztahu rozplývat, je lákavé odejít a navázat čerstvý vztah. Ale není to vždy ta pravá cesta. Když ze vztahu utíkáme, v podstatě jsme na útěku před sebou a svými stíny, zakotvíme zase ve vztahu, kde to bude obdobné. Dokud nevyřešíme svůj postoj k tomu, jak do vztahu přinášet věci, které z něho toužíme brát, zákon reciprocity je neúprosný.

Co vložíme, to se nám vrátí. Nevkládat se od vztahu naplno, ale očekávat od něho maximum, to dlouho nevydrží.

Nevyplatí se pro vztah obětovat z nějakého důvodu (např. materiální hledisko), vzniká tak nerovnováha a permanentní stav frustrace. Když ve vztahu uhynuly emoce, tak může být nemožné "resuscitovat" ho. Jsme pocitové bytosti a až do smrti potřebujeme důvěrný vztah, dotyky, obětí, pozornost, pocit důstojnosti a sebeúcty a naplněnost ve vztahu v podobě lásky. Tyto potřeby a jejich naplnění jsou pro nás mnohem důležitější, než některé jiné. Proto je pro mnoho lidí instituce manželství stále opodstatněná.

Důležité je, abyste byli šťastní. A pokud svého partnera teprve hledáte, zaregistrujte se zdarma na online seznamce a zkuste si najít partnera tam, je to jednoduché!

[ivi]