Lež má krátké nohy, ale utíká rychle

Když někdo lže, prožívá v souvislosti s tím emoce, mezi něž patří například stres, pocit viny, úzkost, nervozita, nebo dokonce jistý pocit uspokojení. Tyto emoce mohou zároveň vyvolávat určité fyziologické změny, v jejich důsledku se mohou projevit příznaky viny. Přetváření pravdy v lež je totiž pro lidskou mysl namáhavé a provázejí ho fyzické projevy. Mozek musí napřed zablokovat prvotní úmysl říct pravdu, vytvořit nepravdivou odpověď a vypořádat se s průvodními emocemi.

Akt lhaní tedy přirozeně vyvolává zvýšenou stresovou reakci a příznaky takového stresu jsou ve fyzickém projevu čitelné, ovšem u každého člověka jinak. U někoho je lhaní na první pohled zřejmé, u protřelých lhářů jsou naopak projevy kontrolované a téměř neznatelné.

Co je to baseline

Jednou ze strategií vyšetřovatelů, jak zjistit, zdali vyslýchaný mluví pravdu, je zjištění tzv. baseline, tedy základní linky chování a standardní řeči těla, kterou používá vyslýchaný za normální situace. Sledují, jak se běžně chová a reaguje, jaká dělá gesta, jakou má frekvenci mluvení a mrkání, tón hlasu, způsob sdělování a vyprávění. Vyšetřovatelé kladou vyslýchanému obyčejné neinvazivní otázky, ptají se na aktivity, úspěchy, zájmy, snaží se ho rozpovídat tak, aby neměl důvod nebo možnost lhát a přitom ho sledují.

Pokud poznáte a pochopíte chování člověka v normálních situacích, můžete pak zachytit příznaky lži, vysledovat neverbální odchylky od baseline, tedy mimo normál. Z žádného signálu ale nelze stoprocentně poznat, že dotazovaný lže, lepší je sledovat několik projevů jako celek, tedy když se objeví tři čtyři příznaky dohromady.

Chybná gesta

Je vědecky dokázáno, že lidé, kteří lžou, gestikulují méně, hlídají si gesta a jsou často nepřirozeně strnulí. Vyčíst lež z gestikulace je ovšem těžké a ošidné, protože nevěrohodná gesta mohou být také projevem silné nervozity nebo reakcí na stresovou situaci. Psychologovi a vědci z britské univerzity v Pourtsmouthu Aldertu Vrijovi se podařilo dokázat, že lidé, kteří lžou, pohybují rukama omezeně (může jít i o projev strachu - strnutí). Lhář se podle něj snaží "celým tělem" působit normálně, vypadat nezúčastněně a klidně, pokles gestikulace a přirozených pohybů těla je neverbálním indikátorem lhaní.

Při vyjadřování si nevědomě často vypomáháme rukama, když například popisujeme něco kulatého, ruce mimoděk tvar vykreslí. Každopádně bude-li vám někdo tvrdit, že odbočoval doleva a rukou uhne vpravo, můžete si být jistí, že lže. Nebo si plete strany.

Zúžené zornice

Rozšiřování a smršťování zornic je jedním z tělesných projevů, které se nedají nafingovat nebo ovlivnit. Zornice reagují ve zlomcích vteřiny. Když se nám něco líbí, při negativních emocích, nepříjemných situacích a strachu se zužují, a oči se mhouří, zornice se také stáhnou při intenzivním přemýšlení nebo řešení složitého problému. Starosti a obavy, tedy to, že se člověk ocitl v úzkých, se může projevit i na okamžik zavřenýma očima. Zúžení zornic neznamená automaticky lhaní, ale poukazuje na negativní prožitek: rozčilení, vztek, nepřátelství, zášť nebo odstup. V kombinaci s dalšími projevy mohou být zúžené zornice příznakem lhaní.

Mrkání

Člověk, který se snaží lhát, je soustředěný a může mrkat výrazně pomaleji, než je u něj jinak obvyklé, když je ale lež vyřčena, mrkání se rychle zvýší až na osminásobek normálu. Průměrně mrkáme zhruba dvanáckrát až pětadvacetkrát za minutu (záleží také na světelných a povětrnostních podmínkách.)

Mikrovýrazy

"Člověk může lhát ústy, ale slova doprovází grimasami, a ty říkají pravdu," napsal Friedrich Nietzsche. Dr. Ekman v roce 1978 zveřejnil Facial Action Coding System (FACS - Kódovací systém obličejových aktivit), který byl použit spolu s detektorem lži. Vědecky dokázal, že obličejem probíhají nepatrné mikrovýrazy trvající méně než pětinu sekundy a ty prozrazují emoce. Kategorizoval sedm základních vrozených mikrovýrazů: smutek, překvapení, strach, štěstí, znechucení, opovržení a hněv.

Při lhaní jde o letmé přelétnutí výrazu ve tváři, který je ale v rozporu s verbálním projevem, tedy neodpovídá tomu, co člověk zrovna říká Dr. Maureen O´Sullivan, kolegyně Dr. Ekmana, uvádí: "Mikrovýrazy napoví, když se někdo snaží skrýt emoci, která může, ale nemusí se lží souviset."

Pohledy

O uhýbavém pohledu existuje řada mýtů. To, že se vám někdo nedívá do očí, totiž nemusí znamenat, že lže. Do očí se často nedokážou dívat plaší anebo stydliví lidé, někdo má potřebu dívat se mimo, protože se potřebuje soustředit. V mnoha kulturách je dokonce povinností klopit před autoritami zrak. Podle výzkumů Dr. Ekmana naopak protřelí lháři do očí hledí upřeněji a více než lidé, kteří nelžou. Proto na přehnaně upřený pohled pozor.

Psycholog Jaro Křivohlavý považuje za možné znaky "otrlého" lhaní postavení se k adresátovi čelem, nenápadná koordinovaná souhra rukou a vytrvalý pohled do očí (až 100 % času rozhovoru). Za projevy "naivního" lhaní udává natáčení se k adresátovi bokem, narušená (neobvyklá) koordinace obou rukou, které se najednou něčím zabývají, a vyhýbání se zrakovému kontaktu.

Dotyky v obličeji a na hlavě

Když se člověk dotýká nosu, nevědomě ho tře nebo se dotýká uší, je to přičítáno zvýšené hladině adrenalinu z důvodu stresu, adrenalin rozšiřuje kapiláry a nos a uši jsou citlivější a mohou svědit, zároveň ale jde o snahu se uklidnit, ale může se také jednat o zvyk. Je běžné, že se někdy dotýkáme nosu, lháři se ho ale dotýkají častěji nebo změní způsob, jakým se ho dotýkali v době, kdy mluvili pravdu. Podle Dr. O'Sullivan tahání za ušní lalůček stejně jako škrábání na hlavě poukazuje na váhání a pochybnosti, signalizuje vnitřní zápas.

Neboli něco není v pořádku. Častým projevem stresu je také zakrývání úst nebo očí. Jde o takzvané blokovací chování, které svědčí o obavách, úzkosti a nejistotě, jejichž pramenem může, ale nemusí, být lež.

Výřečnost

Když někdo místo deseti slov použije sto, mluví a mluví a vysvětluje, má po ruce spoustu podrobností a příběh je takřka dokonalý, je to podezřelé. Normálně už uchováváme jenom zásadní nebo důležité informace, které sdělujeme. Jedná-li se o dopodrobna vykreslený mnohomluvný příběh se spustou detailů, byl nejspíš předem nacvičený.

Nesoulad pohybů

Pokud člověk neříká pravdu, může se projevit vnitřní konflikt mezi tím, co si ve skutečnosti myslí, a tím, co říkáš, v rozporuplných reakcích. Když například tvrdí, že má radost, a přitom se zamračí a sklopí hlavu, je jasné, že je tomu naopak, nebo když bude tvrdit, že někde byl a pokrčí přitom rameny, nejspíš lže. Dobrým indikátorem lži jsou pohyby hlavou: člověk s něčím slovně souhlasí, ale hlava se zároveň pohybuje zleva doprava, jako by s ní vrtěl ve vyjádření nesouladu.

Doba reakce

Pokud je lež předem promyšlená a naplánovaná, je odpověď rychlejší než obvykle, okamžitá a detailní. Naopak v případě, že je člověk vývojem událostí zaskočen, není připravený a lže, trvá odpověď déle, protože lež je napřed třeba vymyslet.

Tón hlasu a artikulace

Při lhaní se hlas obvykle zvyšuje, protože se hlasivky (které jsou ve skutečnosti sval) více napínají, lhář většinou přidává i na hlasitoti, časté je také nápadné zrychlení řeči. projevem lži může být také mumlání, polykání slov nebo jinak nezřetelná mluva. Když říkáme pravdu, mluvíme zřetelně a jsme schopni ji zopakovat, protože není co skrývat. Fexeus Henrik ve své knize Naučte se číst myšlenky uvádí: "Existují určité náznaky, že pokud máme poicit viny kvůli lhaní, projeví se to na hlasu podobně, jako když máme vztek. Mluvíme rychleji, vyšším tónem a hlasitěji. Nemáme-li pocit viny, ale stydíme se, že jsme museli lhát, na hlase se to projeví stejně, jako když jsme smutní."

Sliny

Člověk, který lže, se může projevovat častějším polykáním, protože nadměrně sliní, nebo se naopak sliny přestanou tvořit "vyschne mu v hrdle" a má zvýšenou potřebu se napít nebo si olizuje rty. Lháři si často olizují rty, aby si je trochu zvlhčili. Sucho v ústech neznamená automaticky lež, může ho způsobit stres nebo strach, každopádně svědčí o napětí. Výrazné polknutí je reakcí na něco mimořádně nepříjemného.

Falešný úsměv

Skutečný a falešný úsměv rozeznáme nejlépe podle oblasti kolem očí, hlavně v jejich koutcích. Tzv. vrásky smíchu se tvoří, pokud je aktivní obličejový sval, který se při opravdovém smíchu stáhne. Upřímný nebo falešný úsměv prozradí také horní víčka: ta při upřímném smíchu lehce poklesnou, ale nepohnou se, pokud chceme být jen zdvořilí. Každý dokáže přimět ústa, aby se smála, ale jen hrstka lidí dovede totéž se svaly okolo očí. Při upřímném úsměvu pracují obličejové svaly na obou stranách tváře a vřelý úsměv je uvolněný.

Naopak falešný úsměv je vynucený a vytvářejí ho pouze ústa - je nesymetrický, provází ho napětí v obličeji a jako by směřoval k uším, ne k očím. Ale pozor! Pokud člověk skutečně věří lži, kterou říká, není prakticky způsob, jak z jeho projevu zjistit, že je to lež.

Skvělé vztahy nenajdeme na ulici, ale vytváříme je. Co však najít můžete, je člověk, se kterým si budete rozumět a dále s ním rozvíjet svůj vztah. Tohoto člověka můžete poznat i na seznamce.

[ivi]