Kuriozity svatebních zvyků

Líbánky

Vznik: Jako svatební cesta počátkem 19. století, ale výraz "medový měsíc" byl znám už ve starověkém Babylonu.

Zajímavost: Medový měsíc znamenal i odkaz na to, že lásky ubývá jako fáze Měsíce.

I když o původu anglického slova "honeymoon" medový měsíc neboli líbánky historici přou, jedním z možných vysvětlení je prastarý zvyk pití medoviny, alkoholického nápoje, který kdysi nechyběl za žádné slavnosti a svatbě. O medovině se tehdy traduje, že je to afrodiziakální nápoj a má vliv nejen na sexuální život, ale i na plodnost. Vařila se již ve starověkém Babylonu před více než 4000 lety a novomanželé prý tento sladký hustý nápoj dostávali do zásoby na celý měsíc.

Staří Peršané věří, že při pití medoviny po dobu jednoho měsíce žena brzy otěhotní a dítě se narodí do roka. Pití medoviny o svatbách i po nich je známé u mnoha kultur, jako u starých Germánů, Keltů, Skandidávců i Velšanů.

Cesta za příbuznými

Výraz medový měsíc se v Anglii poprvé v písemném projevu použije v roce 1546. Odkazuje na to, že první měsíc v manželství je jako med. O tom, že i tato sladkost pomíjí, se zmiňuje anglická literatura poprvé v roce 1552. Slovo "honeymoon" tu naopak poukazuje na to, že sladké dny v manželství rychle pominou stejně jako fáze Měsíce, který se tenčí až do srpečku. V západní kultuře se zvyk, kdy novomanželé společně odjíždějí na cesty, ujímá na počátku 19. století ve Velké Británii. Dvojice z vyšších společenských tříd se vydávají na svatební cestu, někdy v doprovodu členů rodiny a přátel, aby navštívili příbuzné, kteří se nemohli zúčastnit svatby.

Tato praxe se rychle rozšířila na evropský kontinent a je známa ve Francii od 20. let 19. století jako "cesta v anglickém stylu". Líbánky jako svatební cesta se rozšíří na přelomu 20. století jako první vlaštovka moderní masové turistiky. Nejpopulárnější cíle jsou v té době francouzská Riviéra a Itálie, obzvlášť Řím nebo Benátky.

• Zvykem nevěst z regionu Tujia v Číně je před svatbou plakat hodinu denně po dobu jednoho měsíce. Všechny ženy z rodiny se k ní připojují a naříkají.
• Když nevěsta v Keni opouští s manželem rodnou vesnici, její otec jí na rozlloučenou poplive hlavu i prsa. Je to výraz požehnání.

Loučení se svobodou

Vznik: V 5. století př. n. l. ve starověké Spartě

Zajímavost: Francouzi se neloučí se svobodou, ale pohřbívají mládenecký život.

Loučení se svobodou se začal slavit v 5. století př. n. l. ve starém Řecku v městském státě Sparta. Vojáci pořádají hostinu pro nastávajícího ženicha s připíjejí mu na štěstí. Ještě ve 40. a 50. letech minulého století je ve vyšších společenských kruzích v západní kultuře zvykem pořádat hostinu pro džentlmeny ve fracích, pro přátele a příbuzné ženicha. Obyčejně ji platí otec a slaví se večer před svatbou. Anglický termín "bachelor party" neboli party pro svobodného mládence se poprvé objevila až v roce 1922 ve skotském vydání populárního anglického týdeníku.

Mládenecká pitka pro nastávajícího ženicha a jeho přátele má dnes různé názvy. V USA, Irsku a Kanadě ji nazývají "stag party", v Austrálii ji říkají "buck´s party". Francouzi jí říkají "enterrement de vie de garcon" což znamená pohřbení mládenského života.

Unášení nevěsty

Vznik: Někdy na počátku našeho letopočtu

Zajímavost: Z nejlepšího přítele, který pomáhal muži unést nevěstu, se časem vyvinul ženichův svědek.

Tradici unášení nevěst můžeme vystopovat až u východogermánského kmene Gótů. Panuje u nich zvyk vybírat si nevěstu ze stejné vesnice. Pokud jich není dost, musí se poohlédnout jinde. To se ale místním nelíbí, a tak ženich musí zorganizovat dívčin únos. Pomáhá mu při tom jeho nejlepší přítel, kterého o tuto čestnou službu musí požádat. Předpokládá se totiž, že rozzuření rodiče si pro unesenou dívku přijdou, budou ji chtít odvést zpět, a to se často neobejde bez bitek. Během obřadu je přítel ženicha na stráži a s mečem v ruce brání dvojici.

Dnešní svědek ženicha je vlastně "potomek" mužů, kteří byli pověřeni tímto náročným úkolem. V západní tradici má proto i dnes svědek trochu jinou funkci než u nás. Jeho úkolem je zorganizovat party loučení se svobodou, stát po boku ženicha u oltáře, než se dostaví nevěsta, hlídat snubní prsteny a většinou pronáší i vtipnou řeč na hostině. Unášení nevěst probíhá třeba ve Skotsku a Anglii až do 16. století a v některých muslimských zemích se praktikuje dodnes, i když to zákon zakazuje.

Snubní prsteny

Vznik: Ve starověkém Egyptě

Zajímavost: Navlékání prstenů při svatbě křesťané dlouho považovali za pohanský zvyk.

Zvyk navlékat při svatebním obřadu prsteny pochází ze starověkého Egypta. První se splétají z konopí nebo rákosu, ale protože nejsou příliš trvanlivé, časem je nahradí prsteny z kostí, kůže nebo slonoviny. Manžel musí prsten navléknout novomanželce, což symbolizuje jeho důvěru, že se žena dokáže postarat o jeho dům. Římané v tradici snubních prstenů pokračují, ale častěji prsten dostává otec nevěsty jako symbol toho, že si od něj ženich nevěstu koupil.

Zhruba od 2. století n. l. ženich navléká prsten nevěstě jako symbol, že jí svěřuje péči o svůj cenný majetek. Při křesťanských svatbách v kostelech si začnou snoubenci vyměňovat prsteny ze stříbra a zlata až od roku 860. Do té doby se snubní prsteny považují za pohanský zvyk. Někdy se daruje prsten při obřadu jen za určitých podmínek. Jeden německý dochovaný svatební slib z 16. století zní: "Daruji ti tento prsten jako symbol manželství, které jsme si slíbili pod podmínkou, že tvůj oteec dodá při svatbě 1000 tolarů."

V západní tradici začnou muži nosit snubní prsteny až ve 40. letech minulého století. Nejprve si ho navlékají během války jako symbol oddanosti manželkám. Po skončení 2. světové války se tradice už vžije.

Nošení nevěsty přes práh

Vznik: Ve starověku

Zajímavost: Zlí duchové vstupovali do nevěsty skrz její chodidla.

Původ nošení nevěsty přes práh pochází ze starověku, kdy lidé věřili, že mladá nevinná dívka je obzvlášť dobrou trefou pro zlé duchy. Věřilo se, že zlí duchové číhají na prahu dveří, kde byl předěl mezi světem živých a mrtvých. A pokud se jim dá příležitost, vstoupí do dívky skrz její chodidla.

Proto ženich přenášel nevěstu přes práh v náručí, aby zlým duchům zabránil vstoupit do své vyvolené. Další zdroje mluví o tom, že tento zvyk má počátek v době, kdy se nevěsty začaly unášet. Protože dívky většinou nevstupovaly do domu únosce dobrovolně, musel je budoucí ženich přes práh dostat násilím. A nejjednodušší bylo, když ji popadl do náručí.

Svatební perličky

• Družičky původně sloužily jako návnady pro zlé duchy, aby nevstupovali do nevěst. Také nosily stejně barevné šaty jako nevěsta. Tento zvyk podobných modelů se zachoval dodnes.
• Dříve se věřilo, že kus nevěstina oblečení přináší štěstí. Proto nevěsty začaly dávat svatebčanům svůj podvazek pro štěstí, aby se na ni nevrhali a nebrali kusy jejího oděvu.
• Svatební smlouvy byly zcela běžná záležitost už ve starověkém Egyptě. V jedné dochované knize staré 2500 let se píše, že pokud se manželství nevydaří, je manžel povinen platit manželce každý rok 12 kousků stříbra a 36 pytlů zrní po zbytek jejího života.
• V židovské tradici je písemná svatební smlouva, zvaná ketuba, nejméně 2000 let stará. Stanovuje povinnosti manžela k manželce, uvádí výši věna a upřesnuje podmínky rozvodu včetně vyrovnání. Manželku ochraňuje i v případě rozluky nebo úmrtí manžela.
• Svatební kytice byly původně z česneku a bylinek, aby zaháněly zlé duchy. Postupně je nahradily květiny symbolizující plodnost a věčnou lásku.
• Bílé svatební šaty se nosí od roku 1840, kdy se v nich vdávala královna Viktorie. Dříve si dívka brala své nejlepší šaty, které byly v různých barvách.
• Z viktoriánské Anglie pochází také zvyk, že nevěsta by měla mít na svatbě něco starého, nového, půjčeného, modrého a stříbrňák ve střevíčku.

Taky chcete prožít svatbu se zvyky, které si vyberete? Tak si najděte muže nebo ženu na online seznamce.

Zdroj: https://www.theknot.com

[ivi]