Jste zamilovaní do hypochondrie?

Známe je asi všichni, situace, kdy se nám najednou záhadně přitíží. Většinou to bývá pod taktovkou šíleného stresu a nahromaděných úkolů nebo odkládání nepříjemných povinností. Dělali jsem to už jako děti, kdy bylo jasné, že když si ohřejeme teploměr v čaji, vyhneme se písemce. Pak nás čekal den v klídku v posteli a halda oblíbených filmů místo pocení se nad testem. Někomu to zůstalo i v dospělosti, zvlášť ve všední dny po prohýřené noci.

To, co jsme si teď popsali, je ukázková situace simulantství, tj. zištného předstírání nemoci. To má ale pramálo společného s termínem hypochondrie. Tyto termíny se přitom často zaměňují. Na rozdíl od "vyčuraného simulanta" ale hypochondr příznaky skutečně cítí a intenzivně je prožívá, i když je fyzicky nemá. Na opravdové hypochondry narážíme stále, i když ne zas tak často. Spočítáme je na prstech. Zatímco klasického simulanta, kterých je většina, odhalíte zpravidla hned po pár zážitcích.

Jejich domnělé neduhy se rozjíždějí spolu s důvěrnějším vztahem mezi námi. Postupem času ztrácejí zábrany a jdou ve svých fantaziích dál a dál. Možná už jste potkali člověka, který vám volal, že trpí angínou a nemůže se dostavit na oslavu narozenin, ale další týden už přišel s tím, že má určitě rakovinu hrtanu a ať mu nějak pomůžete. Takovou domněnku je vždycky důležité prověřit lékařem a vyloučit vážné onemocnění a pak je dobrá návštěva lékaře na psychické problémy.

Toto není snadné a upřímně, lékaře i sestry takoví pacienti stojí dost nervů. Časem si ale zvyknou, a když se nad tím zamyslí, berou to spíše jako zpestření dne, k jejich práci to prostě patří. Faktem ale zůstává, že se takoví pacienti zdravotnictví dost prodraží.

Na internetu píšou...

Bodle bohatých zkušeností lékařů hypochondrům nesvědčí, že si mohou o svých "chorobách" vše zjistit na internetu. Tráví tak hodiny denně na diskuzních fórech, kde se navzájem ve svých hypotézách podporují. Rájem pro hypochondry i simulanty jsou weby věnující se zdraví a popisu jednotlivých diagnóz. Jedou tam lehčí nemoci, ale třeba i AIDS a rakovina. Člověk, který má podezření, že trpí například zánětem mozkových blan, a na internetu si vyhledá všechny příznaky, pak propadne panice, protože se většinou z nich okamžitě ztotožní.

Dočte se například: bolesti hlavy, nevolnost, ztuhlost v šíji. Tohle vše si pakdo sebe promítne, a dokonce tyto symptomy začne pod vlivem autosugesce doopravdy pociťovat, což stavu pacienta rozhodně neprospívá. Tohle se zdaleka netýká jen opravdových hypochondrů. Pacienti do ordinace často přijdou a vychrlí už u dveří, že přesně vědí, co jim je, a jdou si vlastně jen pro recept na  konkrétní medikaci. Ve většině případů je nakonec nález jiný.

To ovšem nemění nic na tom, že opravdu věří, že symptomy mají. Řada z nich se dokonce s lékařem hádá a podsouvají jim správnost své hypotézy. Najdou se i tací, kteří vidí nějaký případ v televizním seriálu a myslí si, že to mají taky. Kdekdo se považuje za doktora House.

Dva tábory

Existují dva druhy hypochondrů. Ten první baží po pozornosti a v ordinaci, kde své problémy řeší s lékařem, se cítí jako ryba ve vodě. Druhou, sobě mnohem nebezpečnější skupinou hypochondrů jsou ti, kteří si své diagnózy googlují, prožívají, ale k lékaři nikdy nejdou, protože z nich mají panický strach. Dokonce užívají léky, které pokoutně shánějí třeba na internetu nebo přes známé. A to je nebezpečné.

Tito lidé se uzavírají do sebe, přehnaně se pozorují a stresují se svou "nemocí" tak, že cítí všechny příznaky, které se dokonce vlivem stresu prohlubují. K lékaři se bojí jít, natož k psychologovi či psychiatrovi. Je to bludný kruh. Stává se, že často vlivem stresu nějaká nemoc nakonec opravdu propukne.

Když jde do tuhého

Když praktický lékař dojde k závěru, že pacient opakovaně vnímá velmi zkresleně svůj zdravotní stav, je na místě odkázat ho do ordinace psychologa či psychiatra. V takovém případě je nutné postupovat velmi citlivě. Není možné říct: "Paní Ptáčková, měla byste se jít radši léčit na hlavu." Raději jim sdělte, že onemocnění může být také psychosomatického původu a pro jistotu by si dotyčný měl zajít k psychologovi. Na toto většina pacientů i u lékaře reaguje spíš pozitivně, ale stává se také, že se někdo zalekne a odborníka nenavštíví.

Ve chvíli, kdy je pacient v rukou odborníka na lidskou duši, začíná běh na dlouhou trať. Bohužel, na hypochondrii neexistuje zázračná tabletka, která by nemocného přes noc utvrdila v názoru, že jeho potíže jsou vlastně postavené na vodě. Během terapie, která není na pár sezení, se učí pacienti, jak se znovu naučit poslouchat své vlastní tělo a jeho základní potřeby. Také se lékaři snaží přijít na to, co je spouštěčem pocitu, že je klient nemocný.

Mnoho diagnostikovaných hypochondrů trpí subjektivním nedostatkem pozornosti a svými vykonstruovanými nemocemi si ji od svého okolí vynucují. Mají tak pocit větší důležitosti a výjimečnosti. Nemoc se dokonce může stát nástrojem psychického nátlaku na okolí.

Může se stát, že mladá dívka trpí hypochondrií jen proto, že k sobě chce přitáhnout pozornost své matky. Během terapie, když je jí položena otázka: "Kdy jste se v životě cítila nejvíc blaženě a v bezpečí?", většinou odpoví, že jen v době, když byla nemocná a její jindy hodně zaměstnaná matka s ní zůstala doma a starala se o ni. Protože to byl jediný moment, kdy její matka naplno plnila svou roli, pacientka si tak přivodila ve své hlavě permanentní nemoc.

U hypochondrů je nejefektivnější psychoterapie, podpořená u některých hypochondrů farmakoterapií, tedy podáním antidepresiv. Léky na stav úzkosti jsou v tomto případě zbytečné.

Na věku nesejde?

Pokud hledáme věkovou skupinu, do které by se hypochondrie dala zařadit, podle statistik hypochondry nasypejme do škatulky střední a pozdní věk. Možná jste si mysleli, že velkou část hypochondrů tvoří děti, ale to jen výjimečně. Malé dítě totiž jen zřídkakdy dokáže přemýšlet a konstruovat situaci jako dospělý člověk. Když si stěžuje na bolest, většinou ji doopravdy cítí, i když má tendenci ji třeba zveličovat a přehnaně na ni upozorňovat.

Velkou roli u hypochondrů hrají také komplikované vztahy, pocit nedostatečnosti a sklony hledat problémy tam, kde nejsou. Z toho všeho vyplývá, že hypochondr je skutečně nemocný člověk, ovšem psychicky.

Uloženě v podvědomí

Na svět přicházíme sice s určitou genetickou výbavou, ale jinak jsou naše dušičky čisté jako nepopsaný list papíru. Výchova v nás potom formuje vztah ke světu a sobě samým a píšeme si jakýsi životní scénář. Vlastně se kdesi v hloubce našeho podvědomí už jako malé mrně rozhodneme, zda budeme v životě šťastní a spokojení, nebo si tyhle pocity nezasloužíme a odsoudíme se k tomu být věčně až ti druzí a poražení.

Životní scénář napíšeme dokonce během prvních šesti let svého života. Po jeho vytvoření je zásadní výchova, především pak magická osoba maminky. Díky ní si totiž utváříme nejen vztah sami k sobě, ale také přístup k ostatním lidem a také samozřejmě ke svým postojům k zdraví a nemocem.

Dejte se do práce

Začněte tím, že si přiznáte, co vás v životě trápí a omezuje. Změnit žitovní scénář nejde lusknutím prsů. Nečekejte ani žádný univerzální návod, ale už jen tím, že si problém uvědomíte, dají se věci do pohybu. Díky tomu, že se chcete změnit a pracujete na sobě. Záleží jen na vás, kde chcete žít, jestli v pekle, nebo v nebi. Protože ať chcete žít kdekoliv, je třeba to nejdříve vytvořit. Hypochondrie vás v tom bude pouze a jenom brzdit, zkuste se jí zbavit a neboje se.

Strach je sice přirozený a zdravý mechanizmus, ale nesmí vás zbytečně ochromovat. Vždy, když budete váhat, zeptejte se sami sebe, jak byste se rozhodli, kdybyste se nebáli. Kouzelná otázka, která vám ukáže cestu.

Chtěli byste začít svůj nový život kompletně od začátku? Chybí vám k tomu partner, který vás bude podporovat? Zkuste ho najít na online seznamce.

Zdroj: https://www.medicalnewstoday.com

[ivi]