Jsem sám! No a co?

I když se v oblasti partnerského a sexuálního života v posledních desítiletích hodně změnilo, základní společenský stereotyp přetrvává: člověk by si měl v určitém věku pořídit děti a mít partnera, o němž bude jasné, že je to ON/ONA. Jenomže někteří lidé i po třicítce zůstávají nezadaní, a pak se okolí začíná ptát: Ty jsi pořád sama/sám? A proč? Je možné, že existují lidé, kteřé chtějí být doživotně single. Možná se s nimi ale nepotkáváte. Vyjma jedinců, pro které je určitý stupeň sociální izolace součástí jejich duchovní praxe, si podle zkušeností chce každý někoho najít.

Najít partnera není jednoduché

O tom, proč dnes lidé déle zůstávají sami a často s partnerem nevydrží, se toho už hodně napsalo. Důvodů je totiž celá řada. Rozpadly se tradiční seznamovací instituce - například dohodnuté sňatky či společenské akce, jejichž primární funkcí byl výběr potencionálního partnera. V současnosti z nich zbyly pouze diskotéky či venkovské zábavy, ale ty nevyhovují každému, a navíc jsou často vnímány jako místo, kde nenajdeme partnera pro život, ale spíše jen partnera sexuálního.

Podobná omezení platí i pro nové typy institucí - především internetové seznamky. Dnes už také neplatí, že aby si mladý člověk mohl beztresně sexuálně užít, musí být v manželském svazku. Díky masové dostupnosti pornografie se oslabila i pudová složka motivace k seznamování. To je dalším faktorem, který přispívá k tomu, že mladé lidi do vztahu nic moc netlačí. Navíc se nejen u nás rozevírají nůžky mezi dospělostí tělesnou, která přichází poměrně brzy, a dospělostí sociální, která nastává čím dál později.

Zatímco dříve se rodiny zakládaly po dvacítce a třicetiletá žena byla už "stará matka", dnes se lidé usazují nejčastěji až po studiích a získání finančního zázemí v zaměstnání.

Problémem jsou představy a nároky

Nicméně kolem třicítky už by se většina lidí seznámit a usadit chtěla. Jenže často jaksi není s kým. Hlavní příčinu tohoto problému vidí doktoři v nárocích a očekáváních, se kterými lidé do vztahu jdou. Dříve bylo manželství v zásadě reprodukční, socioekonomickou jednotkou. Dnes lidé od vztahu očekávají, že jim partner bude nejlepším přítelem, psychologem, parťákem pro společné provozování koníčků a tak dále. Je proto stále těžší najít někoho, kdo těmto nárokům vyhoví.

Často můžete slyšet: Chci jen normálního chlapa/ženskou. A když se bavíme podrobněji, zjistíme, že by jejich partner měl být komunikující, chápající, podporující, ale zároveň opravdový chlap, umět přiložit ruku k dílu při pracích v domácnosti a tak dále. Pokud si chcete najít partnera, radí nejdříve pracovat se sebou: oprostit se od nerealistických představ a očekávání. Základem je nehledat partnera s tím, že to bude vztah na celý život. To člověka strašně omezuje.

Hledejte někoho, s kým vám je dobře, koho si umíte představit jako rodiče svých dětí.

I tak to někdy drhne

Na druhou stranu je pro některé lidi opravdu problém najít si partnera pro společný život - i když by třeba chtěli. Řada lidí, zejména s přibývajícím věkem, není schopna či ochotna přizpůsobit svůj život a rituály sdílení prostoru s jinými lidmi. Prostě nesnesou, že by museli přizpůsobovat denní rytmus druhému, přijít o pohodlí spánku o samotě a podobně. I pro takové situace ale existuje vhodné uspořádání. Jde o vztah, kteérmu se někdy říká mingles.

Jde o lidi, kteří k sobě patří (mohou být i sezdaní), ale každý má svou domácnost. Tímto stylem žije mnoho lidí. Vezměte si například ženu s pětiletým synem, s kterým si po rozvodu zařídila malý byt, ve kterém se cítí opravdu oba dva dobře. Před rokem si našla staršího partnera, který je také rozvedený, s vlastním bytem, a jeho děti jsou už dospělé. Chodí spolu na večeře, do divadla nebo na výstavy, a když je syn u tatínka, mohou spolu strávit noc - ale ani jednomu se nechce se sestěhovávat.

A nejen proto, že oba mají své zkušenosti, a tak si nedělají iluze, že jim to nutně musí vydržet navěky. Je nesmysl dělat něco jen proto, že to tak má být. Pokud jim to takto vyhovuje, je to naprosto v pořádku.

Single životem k lepšímu partnerskému vztahu

Pokud jste single, ačkoli byste si rádi někoho našli, můžete vzít období nezadanosti jako příležitost. Nejen k tomu popracovat na svých očekáváních a jejich realističnosti, ale i na svém vlastním postoji. Lidé často mají velké nároky na partnera, protože očekávají, že je nějak spraví, že až s ním budou spokojení a úplní. Tím si ale mohou nalezení partnera naopak hodně ztížit.

Člověk, který se naučí být spokojený i single, srovná se sám se sebou a hledá jen někoho, kdo by mu byl po boku, má do vztahu mnohem lepší výchozí pozici. Nemá totiž potřebu delegovat svoji hodnotu nebo svoji pohodu na toho druhého, je sám se sebou spokojený.

Vědecky zjištěné výhody nezadaných

Na webu Psychology Today si dali práci a prošli studie týkající se lidí žijících single a proti tomu osob žijících v manželství. Našli celou řadu výsledků, které svědčí ve prospěch nezadaného života. Například:

• Lidé, kteří byli celí život single, se více věnují sportu a pohybovým aktivitám než manželé/manželky. Rozvedení taky cvičí o něco více, ale ne tolik jako celoživotně nezadaní.
• Mezi vojáky jsou celoživotně nezadaní ti nejodolnější. Studie srovnávala vojáky zraněné od roku 2001, single vojáci i vojačky obstáli lépe než ženatí/vdané nebo rozvedení: méně často měli posttraumatickou stresovou poruchu či deprese, úspěšněji se uzdravovali z úrazů i nemocí apod.
• Manželství jde na tloušťku. U žen to studie prokázaly, u mužů naznačují.
• Celoživotně nezadaní muži mají ve středním věku zdravější srdce než ti, kteří jsou ženatí, rozvedení atd. U žen je jistý rozdíl také patrný.
• Ženy, které byly vždy nezadané, jsou celkově zdravější než ty vdané.
• Pokud jde o sociální vztahy s okolím, jsou to single lidé, kteří jsou pozornější vůči přátelům, známým a rodině, a často jsou to právě nezadaní sourozenci, kteří jsou v rodinách tmelem.
• Nezadaní sourozenci více pomáhají svým rodičům a obětavěji se věnují i dobrovolnickým aktivitám nebo obecně činnostem, které nepřinášejí prospěch jen jim.
• Nezadaní bývají méně zadlužení než ženatí/vdané, a to i při srovnání se sezdanými páry, které nemají děti.

Žít na psí knížku nebo na prstýnek?

Přestože spolu mají Brad Pitt a Angelina Jolie dohromady hodně dětí adoptovaných i vlastních, snubní prstýnky si nenavlékli. Něco takového by ještě nedávno nebylo ani u hvězd možné, dneska to nikomu nevadí.

Oddací list jako pojistka?

To, že po svatbě je komplikovanější se rozejít je potvrzené. Ale může to být i výhodou. Volné soužití má mnohem větší riziko rozpadu. Partneři se neučí vzájemné odpovědnosti za sebe, za hledání kompromisů a překonávání zákonitých partnerských konfliktů a krizí. Při takovém vztahu snadno nabudeme dojmu, že když už se "nemilujeme", máme právo odchodu. Získávají ho převážně mladí muži po pár letech soužití s dívkou a odcházejí středem za novými, mladými, okouzlujícími protějšky.

Utéct umí každý

Některé páry se sice nevezmou na úřadě nebo v kostele, ale absolvují třeba při dovolené rituální sňatek na Tichomořských ostrovech. Mají v duši pocit sezdanosti, i když není právě platný. Právní aspekty mají taky ale svůj význam. Podobné rituály náhradou za sňatek nejsou. To je nenahraditelná událost a její platnost je proto chráněna právně. Sňatek není jen záležitost citu, ale i rozumu a zodpovědnosti nejen vůči nám samotným, ale i našim dětem.

Dokonce u nás příliš málo funguje předsvatební smlouva. Proto se v poradnách tak hojně vyskytují ženy středního věku, které už přestaly "bavit" svého muže. Nejdřív mu dobře vychovaly děti a pak je vypakuje s prázdnýma rukama.

Moderní společnost vůbec mění a snižuje význam rituálů, jako jsou rodinné oslavy, pohřby nebo právě svatby. Naši předkové přitom dobře věděli, proč jsou důležité - z hledicka psychického i rozumového. Mnoho moderních, ale nevědomých lidí pak končí po pár letech volného vztahu se slzami v očích v psychologických poradnách. Sňatek totiž nevymysleli hlupáci, ale vyprofilovali ho lidé před námi jako důležitou ochranu soužití na chvíle krizí.

Ty se zákonitě vyskytnou i v tom nejlepším páru. Utéct umí každý. V dnešní době je každý zaměřený na svoje osobní štěstí, a pak se samozřejmě rozpadají i manželství, ale ta razítka to přece jen občas brzdí.

Zase nebuďte hrr

Přesto ale - má nějaké výhody život na "psí knížku"? Má, minimálně po určitý čas. Je to zkouška toho, jak spolu dokážeme žít. Doba, v níž takhle žijeme, by se ale neměla přehánět, stejně jako by se nemělo hrr vlétnout do manželství. Poznávat bychom se měli asi rok. To je totiž období, kdy ještě vzájemné okouzlení a zamilovanost brání soudnému zvážení partnera i našeho vztahu.

Najděte si na seznamce přesně takového partnera, jakého si přejete. My vám k tomu budeme držet palce!

Zdroj: https://www.psychologytoday.com/us

[ivi]