Hra na dva: paralelní vztahy

Jak časté jsou v naší společnosti takzvané paralelní vztahy, statistiky nesledují. Ale asi každý z nás o nějakém už slyšel, takže...

Může se to stát i těm, které by to ve snu nenapadlo. Jednoho dne se třeba úplnou náhodou dozvědí, že jejich partner kdesi v neznámé čtvrti či obci dával do auta dětskou sedačku, ačkoli jeho "legální" děti už jsou dospělé (podobnost tohoto příkladu se známými osobnostmi veřejného života je čistě náhodná). Anebo vás to napadá nejen ve snu. Tušíte, popřípadě už víte jistě, že váš partner má vedle vás dlouhodobý vážný vztah a třeba i děti ještě s jinou ženou. Nevěra je pro tenhle případ "slabé slovo", proto jsme si navykli používat výraz "paralelní vztah". Tím, že něco nemilého přesně pojmenujeme, se míra bolesti, trpkostí a těžkostí sice moc nesníží, ale aspoň si v hlavě ujasníme, jak se věci mají. 

Nicméně zatímco "obyčejnou" nevěru lze odpustit/neodpustit, pochopit/nepochopit, odsoudit/neodsoudit, takzvané paralelní vztahy odporují hlavnímu požadavku, jaký - alespoň v koutku duše - všichni na dobré partnerství klademe: jsou tady zásadně porušeny vzájemná důvěra a férová pravidla. V české verzi populární písničky Mrs. Robinson zpívá Václav Neckář: "S nebem, s tím je vždy líp hrát fair play!" A neplatí to jen pro nebe, ale i pro partnerské životy.

Komu se to stává

Paralelní vztah vznikne ve velké většině případů tam, kde původní vztah přestal částečně nebo úplně fungovat. Je namístě o tom přemýšlet, protože k podobným potížím by mohlo dojít kdykoli později i v jiných vašich partnerských vztazích. Pokud cítíte naději, že by se vaše manželství dalo "uzdravit" (třeba i za pomoci psychologa), zkuste to. Když se to nepodaří, nic neztratíte, ale kdyby to náhodou vyšlo, "paralelka" zanikne sama od sebe.

Je to normální?

Popravdě řečeno, moc ne, ale vzhledem k tomu, že se to stává častěji než výjimečně, asi přece jen trochu ano (koneckonců, existence harémů je založena na podobném principu). Jak to tedy vlastně je? Člověk jako biologický druh se řadí k těm takzvaně sériově monogamním druhům. To znamená, že jeho biologickým potřebám nejvíc vyhovuje mít jednoho partnera a jednu rodinu, avšak s tím, že se to může v životě i víckrát zopakovat. Ovšem po sobě - nikoli paralelně. Pomineme-li morálku uznávanou v našich zeměpisných šířkách, je "dvojí život" totiž především velice náročný, a to pro všechny zúčastněné: energeticky, psychicky, finančně, časově...

A dobrovolně se rozhodnout, že si "jen tak" ztížíte životní podmínky, lze těžko považovat za přirozené, natož za moudré. Život totiž většině z nás sem tam notně zavaří, aniž bychom se o to sami museli přičiňovat, a pak je výhodou, když jinak žijeme v podmínkách spíš lepších - pak náhlou těžkou situaci snáz zvládneme. Toho, kdo se rozhodne žít s handicapem ztížených podmínek, může nečekaná nepřízeň osudu udolat, neboť jeho kapacita už je vyčerpaná jeho "normálním" stavem věcí. Avšak i když mají účastníci to štěstí, že jejich život plyne bezproblémově jak pop music, paralelní vztahy nikdy nemohou fungovat na sto procent. 

Krizové chvíle

Stejně jako si každý z nás tak trochu myslí, že je nesmrtelný, máme sklon věřit tomu, že v našem životě k ničemu zlému nikdy nedojde. Obojí je bohužel omyl...

• Stačí "vydařená" chřipka, která jedné z žen znemožní starat se o děti a i třeba sama sobě uvařit čaj. Jak se pak zachová partner v "dvojroli"?
• Ale jsou horší věci. Například: U nás si zhruba třicet žen denně vyslechne diagnózu: zhoubný nádor prsu. Co potom? A závažných chorob, při nichž hraje partnerova podpora, pomoc a péče důležitou roli, je mnohem víc.
• Nedejbože onemocnět nebo se vážně zranit může i dítě. Také v takovém případě je potřebná plná účast obou partnerů.
• Méně tragické, ale rovněž závažné je, když nečekaně vyschne "paralelníkův" zdroj příjmů, o němž se při zakládání dvou rodin domníval, že je věčný a bezedný.
• Kritické okamžiky však nastávají i v řadě jiných případů - potom dojde na "lámání chleba" a náhle se jasně ukáže, že už jeden vztah a jedna rodina jsou až až a na dvou paralelkách se to zvládat nedá.

Kdo si hraje s ohněm?

Častěji pánové. Může za to tradiční rozdělení rodinných rolí. Stačí se rozhlédnout kolem sebe - paralelní vztahy pěstují mnohonásobně častěji muži než ženy. Jejich dvě partnerky (nebo dokonce dvě rodiny, jsou-li v tom děti), se tak stávají pasivními hráči, vlastně obětmi. Kdosi zkrátka rozhodl za ně. 

Muži mají lepší podmínky

• Kdyby měl nevěrný muž v každé rodině denně vařit večeři nebo číst dětem pohádky na dobou noc, prostě by si to nemohl dovolit.
• Pro ženy jsou však paralelní vztahy mnohem méně přijatelné nejen z tohoto praktického důvodu, ale i psychologicky. Většina dam totiž nezvládne chovat stejný vztah ke dvěma mužům, natož ke dvěma rodinným jednotkám.
• Přesto existují i výjimky. Mít dva muže (třeba v různých městech, nahrává-li takové možnosti například profese), to některé dámy "ustojí" a praktikují (i tak je to však většinou trápí)

A co dámy?

Ženy jsou v paralelních vztazích také přítomny, bez nich by to prostě nešlo. Jaká je jejich role? 

• Pokud (a dokud) nevědí, že nejsou jediné, pak není o čem mluvit - co oči nevidí, srdce neželí. Avšak případy, kdy o sobě navzájem nevědí obě dvě, jsou skutečně velmi výjimečné a stejně to nikdy nevydrží věčně.
• Mnohem častěji jsou případy, kdy jedna z účastnic (z 99,9 % je to ta druhá) o své sokyni ví a s diskutabilním postavením "místopředsedkyně" více či méně dobrovolně souhlasí.
• Ženy v tomto dvoučlenném harému tedy obvykle mají místo "první" a "druhé", přičemž ta z časového hlediska první může být, co se týče partnerova zájmu "dvojka", ale také nemusí a často ani nebývá. Hojnější jsou případy, kdy "dvojka" je dvojka se vším všudy, snad s výjimkou sexuální atraktivnosti pro partnera (což ovšem stejně nemusí znamenat, že s ní spí častěji).
• Zdá se tedy, že ta, která nastoupila do už rozjetého vlaku, a díky níž tedy pararelní vztah vůbec vznikl, je na tom hůř. Ano, v mnoha ohledech určitě ano. Avšak ponižující je role obou zúčastněných, neboť otrokem je pouze ten, kdo se dá zotročit a nevzepře se.

Jak to vysvětlit dětem?

Je-li dospělá žena ochotná se o někoho dělit s jinou, je to koneckonců její věc. Ženská mentalita takovou variantu (byť je ponižující) v zásadě připouští - to dokládají právě zmíněné harémové manželky. Děti se však o rodiče nepříliš ochotně dělí i s vlastními sourozenci v rámci jedné rodiny a model jednoho tatínka na jednu maminku je pro ně psychicky nejpřijatelnější a po všech stránkách i nejvhodnější. Vysvětlit jim, že tatínek má kdesi jinde "ještě jednu partu" a že nás i tak má rád, je snad za použití až nadpozemské dávky taktu a moudrosti sice možné, ale stejně je to negativně poznamená. 

Nejen tak, že to ovlivní jejich budoucí partnerské vztahy k horšímu. Také to v nich vyvolá hluboce zakořeněnou nedůvěřivost, destabilizuje to jejich vztah k životu, naruší to jejich přirozené "kořeny". To vše pak v budoucnu může být (a obvykle bývá) zdrojem frustrací, neuróz, depresí a někdy i tělesných neduhů, jejichž příčinu lékaři marně hledají. 

Kdo jsou "paralelníci"

Pánové, schopní pěstovat si dlouhou dobu dva vztahy (či dokonce dvě rodiny) zároveň, sice mohou na první pohled vypadat každý jinak a lišit se i inteligencí a sociálním postavením, ale mnohé vlastnosti mají společné. A žádná z nich není pěkná. Jsou nezodpovědní, bezohlední, zaměření výhradně (nebo skoro výhradně) na sebe, poživační, necitliví. Chovají se často jako rozmazlené děti. Pravda je, že na to nakonec obvykle "dojedou", neboť v tomto případě platí víc než kde jinde: Kdo chce moc, nedostane nic.

Může pomoci fantazie

Kdo z nás by aspoň někdy nezatoužil žít víc životů? Třeba vás napadne, že jste si nemusela vzít zrovna Tondu Vopičku, dělat za mizerný plat od rána do večera a pak ještě doma Tondovi a třem dětem vařit a prát. Mohla jste si třeba vzít Lojzu Vomáčku a odjet s ním do světa a zbohatnout po jeho boku jako exkluzivní dáma v domácnosti, která má chůvu a hospodyni. Nebo jste si mohla vzít Standu Vorlíčka a stát se bezdětnou světoznámou virtuózkou ve hře na hafru. No, jenomže už jste udělala to první, ne? A jste tak vlastně šťastná. Nic vám však nebrání, abyste sem tam popustila uzdu fantazii a představovala si, jak nádherný by byl život vedle toho Lojzy či Standy. 

Výhodou je, že ve snech opravdu nádherný bude, zatímco ve skutečnosti by zaručeně měl také nějaké ty mouchy a možná pořádné masařky. Tahle hra je nejlepším lékem proti touze "zavést paralelku" v reálném životě.

Vezměte si rady a nové informace k srdci a zlepšete svůj vztah. Chcete-li teprve nějaký vztah nalézt, vyzkoušejte online seznamku.

[ivi]