Dej mi recept na šťastnou rodinu

Pojďme teď zapomenout na to, že se dneska vůbec neví, co to vlastně rodina je. My dospělí jsme se ještě učili ve škole, že rodina je máma, táta a děti a babičky s dědečky, a předpokládalo se samo sebou, že táta s mámou mají stejné příjmení a jsou manželé. Dneska se o tom, co je to rodina, vedou dlouhé semináře, ale víte co? V tomhle článku je to úplně jedno. Berme to tak, že rodina jsou lidé, které k sobě přivedlo příbuzenství nebo láska a kteří spolu žijí na jednom místě nebo se často stýkají.

Aby tohle křehké společenství vydrželo, chce to dobrou vůli, právě proto, že se dneska všechno rozpadá a televize je plná příběhů o tom, jaká je to pohodička. Vždyť si vemte jen to, že polovina dětí se nerodí do manželství, takže o to křehčí je společenství lidí okolo nich. Možná právě vám pomůže několik nápadů, které členy rodiny spojí a udělají je šťastnými.

To nejdůležitější je nejdůležitější

Goethe napsal: "Věci, na kterých nejvíc záleží, nesmějí být nikdy vydány na milost či nemilost věcem, na nich záleží nejméně." Kdyby hořelo, co byste nejdřív vynášeli z domu? Stoprocentně byste vynesli děti a nemohoucí členy rodiny. A kdybyste leželi v nemocnici před náročnou operací, s kým byste si přáli mluvit? Určitě ne se sousedem nebo nadřízeným z práce, ale se svými nejbližšími. Takhle to má v životě každý člověk, takže je potom hrozně divné, proč v běžných situacích dáváme členy své rodiny na některé z posledních míst.

"Počkej, já musím tohle, já musím tamto, zavolám mámě zítra, promluvím s klukem o víkendu...". Tolik věcí nám denně připadá důležitějších než to, co se týká našich nejbližších. Většina lidí by za svoji rodinu položila život a darovala jí své vlastní orgány, ale když se podíváte na jejich všední dny, zjistíte, že rodinu podřizují jiným věcem. Bývá to často problém mužů. Domnívají se, že tím, že v práci tráví opravdu hodně času a zabezpečují tak rodinu finančně, pro ni dělají to nejlepší. 

Často později litují, že nemají blízký vztah se svými dětmi nebo se jim rozpadlo manželství, právě proto, že ženě ani dětem nevěnovali sami sebe a svůj čas. Vymlouvají se, že potřebují více peněz, a proto jsou hodně z domu. Ve skutečnosti se ale stejná výmluva týká jak těch, kteří jsou opravdu chudí, tak těch, kteří jsou docela bohatí. Dobrovolníci hospiců se shodují, že lidé před smrtí nelitují toho, že nebyli déle v práci, ale toho, že nebyli déle se "svými". 

Rozhovory ve dvou

Zamilovaní jsou nejradši v dvou. Jenže jak jde čas, k těm dvěma přibývají další a další lidé, což je skvělé, ovšem někdy lidé potřebuí být zase jen dva. Ne že by si říkali něco tak tajného, co ostatní nesmí slyšet. Ale potřebují cítit maximální pozornost, kterou jim ten druhý dává. Určitě by o tom mohli vyprávět ságy čerství otcové, kteří jsou najednou stranou pozornosti svých žen, když se jim narodí dítě.

Nebo taky starší sourozenci, když přijde miminko. Takový je řád přírody, ale na druhou stranu je výborný tip, zase si někdy čas jen tak ve dvou vynahradit. Ve dvou přitom můžou být spolu táta s mámou. Nebo táta se synem. Nebo máma s dcerou. Mají-li víc dětí, tak na každé by měl přijít stejně dlouhý čas ve spravedlivém střídání. Generální tajemník Organizace spojených národů řekl: "Je mnohem ušlechtilejší dát se cele jedné osobě než pilně pracovat pro záchranu mas."

Pokud máte manžela či manželku, naplánujte si čas jen spolu. Utečte dětem, jděte do restaurace nebo se zavřete do ložnice, ale ať vás nikdo neruší. A popovídejte si - tedy pokud oba chcete, samozřejmě. S dětmi to udělejte stejně. Můžete si s každým naplánovat program, který mu bude vyhovovat, nebo se jen večer zavřít o samotě do pokoje, a dlouze spolu mluvit. Právě tyhle večery si budou děti pamatovat a budou základem pro důvěru, kterou k vám budou mít.

Platí to i pro puberťáky, ačkoli ti si často povídat nechtějí. Vidíte-li u nich jenom oči v sloup a úšklebek, jděte spolu ve dvou třeba do kina na film, který vyberou oni. Nebo si nechte vysvětlit, o co běží v té počítačové hře, u které pořád sedí. Ale budete si muset odpustit povýšené komentáře, to by nebyl rozhovor, ale mentorování.

Vítězství to nezachrání

Občas mají všichni členové rodiny recept na nejlepší řešení každého problému. A často to tak i je, protože jejich řešení je objektivně nejlepší. Představte si modelovou situaci. V domě je kamrlík na košťata, a všichni vědí, že je docela zbytečné mít na košťata pokoj. Co takhle udělat z něj pidipokojík pro staršího syna? Navrhuje matka. Jenomže co dělat, když s tím ostatní nesouhlasí? 

Otec třeba počítá s tím, že si do kamrlíku dá nářadí, a dcera si tam chtěla udělat temnou komoru. Přesto je třeba rozhodnout, a v tu chvíli nastupuje na scénu autorka "nejlepšího řešení". Problém je ale v tom, že dva z rodiny to vždycky budou cítit jako podraz a nespravedlnost. Stojí to za vítězství jednoho názoru? Nestojí. Máte hodně malý dům, je nutné to nějak vyřešit, ale nechcete prosazovat svoje za každou cenu. Řekněte ostatním třeba, že to necháte ještě měsíc při starém a třeba vás mezitím napadne něco lepšího.

A možná dojdete k tomu, že dcera si temnou komoru může udělat u prarodičů, i když tam jezdí přes město, a manžel zjistí, že nářadí klidně může mít tam, kde ho má doteď. Takže ve finále bude po vašem, ale stojí za to počkat, až si to ostatní pořádně promyslí. Ne vždy bude po vašem, někdy budete ten, kdo ustupuje. Přesto ale princip "nemusím vyhrát" stojí za dodržování. Jde totiž o to, že když nevyhraje jenom jeden, můžou nakonec vyhrát všichni.

Snažte se porozumět

Lidé běžně promítají svoje vlastní pocity a motivy do chování ostatních. Dlouho si myslí, že musí mít doma perfektně uklizeno, jinak že se bude na ně druhá polovička po návratu domů mračit. Teprve po několika letech si o tom promluví a zjistí, že je to druhému úplně jedno, že to vůbec nevnímá. Při návratu z práce se ten druhý někdy mračí proto, že je hodně unavený a chce si jenom odpočinout.

To my sami si vytváříme v hlavě hlouposti a děláme to podle naše vlastního vzorce myšlení a chování. Takže se zbytečně stresujeme a jsme na druhého naštvaní. Je důležité pochopit jednání a motivaci ostatních. Než se začnete rozčilovat a vnucovat jim svůj názor, zeptejte se, jak tu konkrétní věc doopravdy myslí nebo proč něco udělali.

Taky je dobré si pamatovat, že lidé jsou ve skutečnosti nesmírně křehcí a zranitelní. Někteří se naučili chránit třeba cynismem nebo svoji podstatu skrýt v sobě, ale i ti touží, aby je druzí pochopili. Když někdo z rodiny chce něco, co se vám nelíbí nebo nehodí, zeptejte se ho proč. Nejspíš budete překvapeni nějakým novým pohledem na věc, který vás vůbec nenapadl. 

Urazit se nepomůže

Kdo má v domě někoho, kdo se urazí kvůli každé hlouposti, jen si povzdechne. Má na vlastní kůži vyzkoušeno, že snad nic nenaruší rodinu tak, jako je hněv a urážlivost. Lidé v okolí takového člověka se pak už bojí cokoli říct a nejradši jsou, když není doma a neriskují jeho špatnou náladu. Takový problém se přitom překvapivě často týká i těch, kdo jsou jinak láskyplní a ochotní se domluvit.

Čas od času se v nich probouzí zlost a pak sekají zlými slovy a šíří vztek všude kolem, a občas i mlátí věcmi o zem. Určitě na sebe nejsou pyšní, ale asi si ani neuvědomují, jak devastující je to pro okolí. Jejich rodina nikdy neví, kdy taková situace zase vypukne. Budou opatrně našlapovat, aby zase nevybuchla mina, a raději ani nebudou upřímní a otevření, což atmosféře domova nijak neprospěje. Když se někdo v rodině rozzlobí a ztrácí nad sebou kontrolu, jsou účinky zraňující a hrozivé a ostatním dochází trpělivost.

Pak se buď se vzteklounem hádají, což nikomu nepomůže, nebo ustoupí, ale to není pro vzájemnou lásku dobré. Nejspíš se od vzteklouna a urážení oddělí, a řeknou si, že ho vlastně k ničemu nepotřebují. 

Vždycky máte volbu klást rodinu na první místo, uvědomit si, že je příliš důležitá na to, aby měly urážky nad jejími členy moc, aby jim bránily v tom, mluvit jeden s druhým, a třeba zabraňovaly účastnit se rodinných událostí.

Najděte si partnera, který bude jenom váš. Využít k tomu můžete třeba vědecký seznamovací dotazník nebo partnerskou shodu podle zvěrokruhu.

[ivi]