Čtyři dohody aneb o moudrosti starých Toltéků

Toltékové byli ženy a muži vědění. Jednalo se o společenství vědců a umělců, mistrů a žáků, předávajících si poznání svých předků ve starobylém městě Teotihuacán, na jihu Mexika, kde se, jak říkali, člověk stává Bohem. Pro Toltéckého mistra se používá označení nagual a znamená to ten, kdo vede jednotlivce k osobní svobodě. Později, vlivem evropského záboru a šířícímu se zneužívání toltécké moudrosti k osobnímu prospěchu některými žáky, byli nagualové nuceni své učení před lidmi tajit. Toto poznání však nevymizelo, předávalo se mezi generacemi šamanů dále a bylo předpovězeno, že přijde čas, kdy se ona moudrost znovu dostane ke všem lidem. A to se také stalo a právě my dnes máme tu možnost z tohoto starodávného učení Toltéků znovu čerpat. 

Toltécké učení

Toltécká nauka sdílí svou podstatu se všemi starobylými duchovními tradicemi z celého světa - je to základní jednota pravdy. Nejde o žádný náboženský systém, ale o způsob života v opravdovém štěstí a lásce, kterého lze dosáhnout pouze poznáním. Toltékové si uvědomovali, že skutečnost (hmota) má iluzorní povahu a dívali se na člověka jako na duchovní energii, přebývající ve fyzickém těle. Zároveň však věděli, že veškerá energie, tvoří jediný celek, jedno vědomí. Od tohoto absolutního vědomí ve skutečnosti nejsme nijak odděleni, jsme jím. Naše napojení na něj je pouze zahaleno v mlze zvané mitote. Mitote je mlha, ve které žijeme, je to také sled nepřetržitě vířících myšlenek, které se dožadují naší pozornosti. Podle Toltéků je důležité spojit se se svou duchovní podstatou, čemuž předchází ochota podívat se na sebe i na okolní svět novýma očima.

Místo života v radosti a klidu, žijeme v izolaci a strachu. Rozhodujeme se na základě strachu, máme potřebu vše ovládat, soupeřit a být ve střetu. Ovládá nás myšlenka dominance. Očima Toltéků jsme všichni součástí většího celku a tudíž druzí lidé jsou naši pomocníci, ne soupeři. Jednou velkou iluzí, ve které žijeme, je představa osobní důležitosti ve smyslu zdánlivého pocitu moci a oddělenosti od vesmíru. V toltéckém pojetí je osobní důležitost iluze, kdežto osobní síla je pravdou. V ní jsme si vědomi svého propojení se zdrojem a naše uvědomělá rozhodnutí jsou vedena láskou, ne strachem. Základem je přijmout zodpovědnost za svůj život a přijmout tak svou schopnost ho změnit, přijmout možnost volby a možnost dosáhnout osobní svobody.

Toltécká nauka vychází z toho, že to, co nám dalo život je energie, ať už ji nazýváme Bohem, absolutnem nebo zdrojem. Tato nesmírně inteligentní tvořící energie je také láskou. A ten složitý energetický systém makrokosmu (vesmíru), ve kterém všichni žijeme, je ve skutečnosti velmi přívětivé a bezpečné místo. My lidé to často tak nevidíme. Žijeme pod závojem mitote, v mlze a iluzi. Žijeme podle dohod.

Co jsou to dohody?

Toltékové říkají, že žijeme ve snu planety. Je to vnější sen sestávající z různých pravidel, zvyků, zákonů, názorů, jazyků, náboženství, společenských akcí, svátků a představ o tom, jak se máme chovat. Nikdy jsme nedostali možnost si něco z toho zvolit, jelikož vše tu bylo dávno před námi. Vnější sen nám byl, jako novým bytostem, vložen do mysli a my jsme uzavřeli velmi pevnou dohodu, že s těmito názory, přicházejícími ze snu planety, souhlasíme. Proces, v rámci něhož už jako děti přistupujeme na dohodu a stáváme se otiskem myšlenek a názorů rodičů, učitelů, společnosti či náboženství, nazývají Toltékové ochočování lidí. Děti ochočujeme formou odměny  a trestu a tím vzniká strach. Strach z trestu i strach z toho, že nedostaneme odměnu. A tak se stáváme někým, kým nejsme abychom se druhým zavděčili a dostali odměnu, protože máme strach, že nejsme dost dobří.

Během ochočování se informace z vnějšího snu přenese do osobního vnitřního snu člověka a tím vzniká náš názorový systém. Ten je pak souborem všech dohod, které jsme uzavřeli s okolím i sami se sebou a tvoří jakýsi zákoník pravidel, jež je uložen v naší mysli a vládne našemu snu. Uvnitř každého z nás pak existuje vnitřní soudce, pod jehož krutovládou vše žije. Pokud nežijeme podle dohod a jdeme proti tomuto zákoníku, soudce nás odsoudí a my máme pocity viny, hanby, cítíme se jako oběť. Stejně tak, pokud někdo jiný ohrožuje bezpečí našeho iluzorního světa dohod, vypouštíme na něj emocionální jed. Nejen, že se toto odsuzování děje mnohokrát za den, celý život, ale člověk se dokonce za stejnou chybu trestá tisíckrát. Platí za ni pokaždé, když si na ni vzpomene nebo ho za ni opakovaně trestá okolí obviňováním a vypouštěním citového jedu. 

Avšak náš vnitřní soudce, náš zákoník i náš sen se mýlí. Je totiž založen na lži, na iluzi. Naprostá většina názorů, které máme uloženy v mysli jsou lži a my trpíme, protože jim věříme. Vnější sen planety není vůbec žádný příjemný sen. Je to sen o válce, utrpení, hněvu, pomstě a hlavně strachu, který mu vládne. I náš osobní vnitřní sen často ovládá strach. Mnoho dohod je založených na strachu a způsobuje ztrátu životní energie. Nejdůležitější je přijmout, že můžeme žít i jinak, příjemně. Dohody utvářené na základě lásky umožňují energii uchovávat a navíc získávat energii novou. Jestliže se rozhodneme prolomit staré dohody, velmi nám v tom pomůže přijetí čtyř nových dohod, založených na pravdě. Tyto čtyři dohody nám dodají tolik osobní energie, že se pak mnohem lépe dokážeme zbavit dohod starých a tím i starých názorových systémů. Místo snu o pekle si začneme tvořit svůj nový osobní sen o ráji.

První dohoda: Nehřešme slovem

Působí zdánlivě velmi jednoduše, ale je ze všech čtyř nových dohod nejmocnější. Následující tři dohody vycházejí z této první dohody. Slovo je obrovsky mocný nástroj, kterým byl člověk obdarován. Jeho síla ale může mít dvě podoby - čistota slova, jež nás osvobozuje a zneužívání slova, které nás naopak zotročuje. Skrze slovo projevujeme sebe sama, vyjadřujeme se, tvoříme události svého života. Slovo dokáže působit jako zaklínadlo, jímž se lidé jako kouzelníci bezmyšlenkovitě zaklínají a zasévají tak v sobě semínka pochybností, ze kterých poté plíživě klíčí strach. Je pro nás normální v komunikaci s ostatními i se sebou samými lhát. Slovo používáme proti sobě i proti druhým k šíření svého citového jedu, zneužíváme ho k vyjádření hněvu, nenávisti, žárlivosti, závisti, k vyčítání, obviňování a nadávání.

Svými slovy však nemusíme pouze zaklínat, máme rovněž tu moc někoho ze zakletí vysvobodit. Nehřešit slovem znamená, nepoužívat své slovo proti sobě. Hřích je totiž vše co uděláme, cítíme nebo si myslíme a co jde zároveň proti naší podstatě. Bez hříchu jsme, jestliže se neproviňujeme proti sobě, pokud se naučíme nést zodpovědnost za své činy, ale zároveň se nesoudit a neobviňovat. Už pouhý záměr uzavřít sám se sebou první dohodu má moc vyčistit veškeré emocionální jedy v nás nastřádané. Pokud přestaneme hřešit slovem, budeme také imunní vůči šíření jedu ostatními, v naší mysli pro něj nebude úrodná půda.

Druhá dohoda: Neberme si nic osobně

Podstatné je si uvědomit, že pokud si o nás někdo něco myslí, něco o nás říká, nevypovídá to nic o nás, ale právě o něm. Když nám někdo řekne, “jsi hlupák”, mluví ten člověk o sobě, jeho názor je odrazem jeho vlastních dohod, jeho vnitřního snu. Jestliže si to však bereme osobně, znamená to, že s tím souhlasíme a tím přijmeme citový jed onoho člověka. Když si to naopak nebereme osobně, jsme vůči tomuto jedu imunní. To samé platí i pro příjemné věci, které o nás lidé říkají, také bychom si je neměli brát osobně. Jen my sami přeci víme, jací jsme. Pokud vám například připadá, že vám někdo ublížil tím, co vám řekl, není to tak. Dotkl se pouze nějakých ran, které už v sobě dávno máte.

Třetí dohoda: Nevytvářejme si žádné domněnky

V životě jsme si zvykli vytvářet si velmi rychle a často nevědomky domněnky úplně o všem (i o sobě samých) a věřit, že jsou pravdivé. Tím, že si vytváříme domněnky a bereme si věci osobně, tvoříme spoustu citového jedu. Když něčemu přesně nerozumíme, vydáme se často tou nejjednodušší cestou - vytvoříme si o tom domněnku, jak to asi je. Vždy je lepší se zeptat, než si vytvořit domněnku, avšak my se často bojíme klást otázky. Domněnky nás předurčují k obrovskému chaosu a utrpení a jsou základem sna o peklu. Vidíme jen to, co chceme vidět a slyšíme jen to, co chceme slyšet. Necháme se unášet soustavou domněnek a ty pak tvoří celou naši realitu. Domněnky jsou velmi častým zdrojem nedorozumění a hádek ve vztazích partnerských, rodinných, pracovních i přátelských. Domníváme se, že všichni vnímají život, uvažují, cítí, soudí i ubližují stejně jako my.

Čtvrtá dohoda: Dělejme vše tak, jak nejlépe dovedeme

Tato dohoda pojednává o činech plynoucích z prvních tří dohod. Za všech životních okolností dělejme vše podle svých momentálních nejlepších schopností. Ty se však různě mění a to i v průběhu jediného dne, ráno jsou jiné, než v poledne nebo večer. Když budeme vždy dělat vše, jak nejlépe v dané chvíli dovedeme, nebudeme mít potřebu se soudit, nebudeme mít výčitky svědomí, že jsme to mohli udělat lépe. Dodržováním čtvrté dohody si své konání opravdu užíváme a nepřemýšlíme pouze nad odměnou, kterou za práci dostaneme. 

První tři dohody budou fungovat jen tehdy, pokud se naučíme dělat vše tak, jak nejlépe v daný moment dovedeme. Nečekejme, že se ze dne na den naučíme nehřešit slovem, nebrat si nic osobně a že si už nikdy nevytvoříme žádnou domněnku. Můžeme se o to ale snažit, jak nejlépe dovedeme. 

Zdroje

Don M. Ruiz: Čtyři dohody - Kniha moudrostí starých Toltéků; S. Greggová: Cesta Toltéků. Zdroj obrázků: shutterstock.com.

[mon]