Co Čech, to houbař!

A tak se zaradujeme, když se sobotního rána probudíme do mokrého dne, pršelo a houby porostou! Opravdový houbař vstává o víkendu spolu s celou rodinou kolem 6 hodiny ranní, rychlá snídaně, šup všichni do holinek a vyrážejí do lesa. Vybaveni proutěnými košíky a skládacími noži se rozptýlí po právě se probouzejícím lese. Opravdový houbař má svá vytipovaná místa, kde na něj vždy čeká krásně rostlý hřib. Košík je plný a jede se domů, kde začíná další část houbaření. Houbaři usednou ke stolu a začínají čistit, třídit, krájet. Něco hub přijde usušit, něco zavařit a něco rovnou na smaženici.

Vedle opravdového houbaře, je tu i ten méně sofistikovaný, který se neobtěžuje ranním vstáváním a na houby vyráží klidně v odpoledních hodinách. Rovněž má košík a nůž, ale spíš jen tak pro ten pocit. Ve skutečnosti jde vlastně jen tak na procházku po lese, protože má les rád a když náhodou nějakou houbu najde, má radost stejně jako opravdový houbař. Košík tohoto houbaře zůstane většinou poloprázdný, ale to mu nijak na náladě neubere. Doma očistí těch pár kousků hub a užívá si tu příjemnou houbovou vůni, která se při tom line pokojem. 

Trochu netradiční houby

Ať už vy sami máte blíž k houbaři č. 1 nebo č. 2, vždy je dobré vědět, jaké houby sbírat můžeme a jaké rozhodně ne. Množství houbařů se zaměřuje pouze na známé hřiby a ostatním, byť jedlým, druhům se vyhýbá, jelikož je jednoduše nezná. Je to škoda, protože existuje celá řada vynikajících hub, které hojně v lesích rostou a dají se z nich uvařit přepychová jídla. Podívejme se na některé z nich.

Sírovec žlutooranžový

Jedná se o dřevokaznou houbu, která roste od května do října na kmenech či pařezech listnatých stromů, zvláště ovocných, ořešáků, akátech a dalších. Spíše než v lesích sírovec tedy najdeme v zahradách, parcích či sadech. Je typický svým žlutooranžovým zbarvením, které někdy na vějířovitých plodnicích tvoří pásy. Masité klobouky vyrůstají často těsně jeden nad druhým a mohou tak tvořit až metrové trsy a jedna plodnice může být široká až 80 cm. 

Mladé plodnice sírovce, které mají jasnou žlutooranžovou barvu a měkkou dužninu, jsou velmi chutné a voňavé. Chutí a konzistencí mohou připomínat kuřecí maso, proto se někdy používají jako jeho náhražka ve vegetariánských a veganských jídlech. Můžeme z nich uvařit guláš, omáčku či obalit a osmažit jako houbový řízek. 

Václavka smrková

Tato houba s hnědým šupinatým kloboukem roste na podzim v jehličnatých lesích. Můžeme ji najít na kořenech či pařezech smrků, ale i na kmenech živých stromů. Václavka smrková tvoří obrovské skupiny a trsy, ve kterých dřeviny obrůstá. V roce 1998 byla v americkém státě Oregon objevena největší houba a zároveň asi největší žijící organismus na světě - václavka smrková. Tato houba zde obrůstá plochu o velikosti necelých 965 hektarů. Jde o obrovské množství geneticky stejných hub, které sdílí jedno podhoubí a tvoří tedy dohromady jeden organismus. Tato houba může být stará více než 8500 let, což by z ní činilo jeden z nejstarších organismů na planetě Zemi. 

Václavky jsou v syrovém stavu jedovaté, proto je nutné je dostatečně tepelně upravit. Doba vaření by měla být minimálně 20 minut. Z václavek lze uvařit vynikající guláš či je naložit do octa. 

Liška obecná

Tato žloutkově žlutá houba se zase po letech začíná hojně objevovat v našich jehličnatých i listnatých lesích. Roste přibližně od června do listopadu často v mechu pod smrky, borovicemi, ale i duby či buky. Díky svému výraznému zbarvení je téměř nepřehlédnutelná a sbírá se velmi snadno. Nejčastěji ji lze zaměnit s dalším druhem lišky, lištičkou pomerančovou, která většinou roste z dřevních zbytků, je jedlá, ale méně chutná než liška obecná. 

Vzhledem k barvě lišky nás nepřekvapí, že obsahuje větší množství beta karotenu a vitamínu D, ale také například draslík a železo. Z lišek jsou skvělé omáčky, polévky nebo rizota. 

Hlíva ústřičná

Tuto lupenatou houbu, která pochází z jihozápadní Asie, obyčejně najdeme na pultech v supermarketu hned vedle žampionů a portobella. Tyto druhy hub mají společné to, že se dají pěstovat v umělých podmínkách. Hlíva se pěstuje například v pytlích na drcené slámě. Lepší je se po hlívě poohlédnout v lese, kde ji najdeme nejčastěji koncem podzimu. Roste v celých trsech nejčastěji na pařezech nebo na kmenech mrtvých či nemocných listnatých stromů jako je například buk. Poznáte ji podle hnědého klobouku, který ale někdy může přecházet až do modrošedé barvy. Lupeny na spodní straně houby jsou světlé, krémové. Zaměnit ji můžeme s dvěma dalšími druhy hlívy (hlíva plicní a dubová), které jsou ale oba jedlé. 

Hlíva je známa svou plnou chutí a speciální konzistencí, kterou připomíná maso. Dá se tedy například použít jako náhražka masa ve vegetariánských jídlech. Hlíva se dá péct, grilovat, dusit i obalit a smažit. Je výborná v rizotech, těstovinách, omáčkách či salátech. Můžeme ji také zamrazit či usušit. Hlíva ústřičná velmi pozitivně působí na náš imunitní systém a má léčivé účinky na lidský organismus. Obsahuje důležité bílkoviny včetně kompletního spektra aminokyselin, které si tělo netvoří samo. Je vynikajícím zdrojem vitamínu B1, B2 a minerálů, jako je draslík, fosfor nebo železo. 

Kuchyňská úprava hub a konzervování

Houby mají, díky svému obsahu kvalitních bílkovin, vitamínů a minerálů, dobrou výživovou hodnotu. Neobsahují žádné sacharidy ani tuk a minimálně ze tří čtvrtin jsou tvořeny vodou. Určitou nevýhodou může být, že náš organismus houbové pokrmy dlouho tráví. Takové jídlo nás tedy zasytí na delší čas, ale po jeho snědení můžeme mít nepříjemné pocity těžkosti. Toto má na svědomí látka zvaná chitin, polysacharid svým chemickým složením podobný celulóze. Aby bylo houbové jídlo co nejlépe stravitelné, neměli bychom ho příliš dlouho tepelně upravovat. 

Čerstvé houby je třeba očistit a zpracovat nejdéle do 24 hodin od sběru. Pokud chceme houby zakonzervovat, můžeme je zamrazit nebo usušit. Před zmrazením můžeme nakrájené houby 3 minutky povařit, slít a propláchnout studenou vodou. Je to lepší, jelikož některé houby zmrazené rovnou za syrova mohou zhořknout. Pokud se chystáme houby sušit, nikdy je neoplachujeme vodou, pouze je jemně očistíme nožíkem nebo štětečkem. Sušíme pouze mladé kousky hub. Nakrájíme je na tenké plátky a rozprostřené na pečícím papíru sušíme několik dní ve vzdušném prostoru nebo asi 5 hodin v troubě zahřáté na 50°C. Sušené houby nám v dobře uzavřené nádobě vydrží až 2 roky. 

Ať už jste z jakéhokoliv koutu naší krásné české země, vyražte na houby! Radši byste houbařili ve dvou? Zkuste naší seznamku v Plzni, Praze, Ostravě, Hradci Králové či dalších městech.

Zdroje

Houbová kuchařka (Grada); atlashub.net; Wikipeida.org. Zdroj obrázků: shutterstock.com.

[mon]