A už vám mluví anglicky?

Taky už nemáme plenky ani na noc, sami si oblékneme ponožky, počítáme do dvaceti a umíme nejmíň deset básniček. Takhle nějak zní věty, které si můžete přečíst na webech pro rodiče, načež o sobě jako rodiče začnete pochybovat. Přitom původně to vypadalo neškodně - zaregistrujete se, přiznáte datum narození potomka, a pak už vám jen každý měsíc přijde e-mail, který vám připomene, jak velké vaše dítě je a co všechno by už mělo nějak umět. 

Jenže zároveň se vám zobrazí, co umějí děti matek, které mají stejně staré potomky a neváhaly se pochlubit jejich pokroky. A vy samozřejmě narazíte na enklávu samých géniů. Pokud máte pocit, že vaše dítě je celkem šikovné a hezky mluví, tady vám hřebínek pěkně srazí, ostatní dvouletá batolata budou o několik koňských délek napřed. Raději vypnete počítač a půjdete rovnou toho svého tupounka přebalit. 

Uklidňujete se pomyšlením, že si to ty matky možná trochu vybájily, a pak také pohledem na starší syny, kteří coby batolata nevynikali nějakou pochlubeníhodnou bystrostí, a nakonec se celkem vyvedli. 

Dokonalá matka, dokonalý kojenec

Psychologové každopádně rodiče od podobného srovnávání potomků s vrstevníky odrazují. A zároveň se shodují na tom, že tento trend mezi rodiči v posledních letech značně sílí. Mnohé matky jsou dnes přímo posedlé perfekcionismem, stále se s někým poměřují a nezřídka se stávají svými vlastními štvanci. V pozadí bývá touha dodat si chybějící sebevědomí, resp. opatřit si takhle "svépomocí" uznání, které odnikud zvenčí nepřichází.

Nejrychlejší způsob, jak sebe samu povýšit, pak bývá snížit jinou ženu. Rodičovské skupiny, které se potkávají třeba na kojeneckém plavání nebo v mateřských centrech, jsou vzájemnou řevnivostí přímo posedlé. Matky zdaleka nesoutěží jen v úspěšném vývoji dětí. Zdrojem vzájemného napětí mezi ženami je například srovnávání toho, jak dlouho kojí či hubnou po porodu, jak umějí vařit a zvládají domácnost nebo s jakým úspěchem se jim daří vracet po mateřské dovolené opět do práce. 

Jde o jakýsi logický důsledek toho, jak se celá společnost orientuje na co nejlepší výkony, jako by to snad byl automatický předpoklad pro to, aby byl člověk v životě šťastný. 

Trochu přepodnětováno, ne?

Jistě, samotná soutěživost je docela přirozená, každý člověk chce, aby ho okolí pro něco obdivovalo. Jenže do rodičovství soutěživost nepatří, soutěživé matky, zvláště ty nejambicióznější, svým dětem ubližují. De facto sledují své vlastní cíle. Vývoj dítěte často všelijak uměle urychlují, dítko zahrnují přehnanou mírou podnětů. Naopak před jinými potřebnými výzvami a stresy ho úzkostlivě chrání. Pravda je, že malé dítě vyrůstající v milující rodině žádné extra podněty nepotřebuje, stejně jako je mu k ničemu snaha rodičů, aby všechno umělo tak nějak dřív než ostatní.

Ono samo totiž rozhodně nikam nespěchá a nemá potřebu se s někým měřit. Proti přesvědčení "dokonalých" matek jde i fakt, že dítě snadno unese, když svět kolem něj není úplně perfektní a připravený mu okamžitě vyhovět. Dítě se správným směrem vyvíjí i díky pláči, který přichází, když ho něco poněkud frustruje.

A co když toho umí méně?

A teď ruku na srdce - taky s ostatními matkami soutěžíte? A otravuje vás to? Možná by neškodilo tohle téma třeba na cvičení s dětmi otevřít, shodit a udělat si z něj legraci. Druhou možností je, že to prostě zabalíte. Když si připadáte mezi všemi těmi perfektními matkami poněkud nepatřičně, tak prostě cvičení ze svého programu vyškrtněte, dost se vám uleví. Až se vaše dítě bude chystat na školu, budete pozorovat, že se stoupajícím věkem dětí tahle rodičovská posedlost poněkud slábne.

Jistě, může se stát, že dítě za svými vrstevníky zaostává natolik, že už to signalizuje nějaký problém vyžadující odbornou pomoc. Ale takových případů je minimum a zaostávání musí být skutečně výrazné: že dvouletá dcera vaší kamarádky mluví jako kniha a váš syn za ní chodí s poněkud prostoduchým "ťapy ťap" na rtech, ještě nic neznamená. Možná se vám osvědčí jednoduchá pomůcka: jakmile se dítě alespoň v nějakém ohledu vyvíjí normálně, nebo je dokonce mírně napřed, než doporučují tabulky internetové servery mapující vývoj dítěte měsíc po měsíci, je jeho vývoj s největší pravděpodobností v pořádku.

Takže pokud třeba dítě v půl roce lezlo a v deseti měsících běhalo, nevěšte hlavu, když ještě ve dvou letech příliš nemluví. Navíc skutečně závažnou vývojovou odchylkou dokáže odchytit dětský lékař, protože přesně k tomu jeho návštěvy v rámci preventivních prohlídek slouží, na možné problémy s pozorností nebo učením vás zase mohou později upozornit ve školce či ve škole. Jen tu věčnou touhu po dokonalosti už si budete muset ohlídat sami.

Dětinští kluci vs. zrychlené holky

Jistě, děti se porovnávat nemají, ale některé rozdíly se zkrátka nedají přehlédnout. Třeba ty mezi kluky a holkami. Jsou patrné asi tak do dvaceti - tehdy mají i rodiče chlapců konečně pocit, že ze synů nakonec přece jen dětinských chlapců značně vynikají. Holky se vesměs také dříve dostávají do puberty, což s sebou nese i fyzické změny, kluky často přerostou. Samozřejmě to nevydrží věčně, i chlapcům nakonec vyraší vousy a oni sami výškově poskočí až o dvacet centimetrů za rok.

Navíc s tím konečně přichází rozum. Pravda, někdo možná bude tvrdit, že muži zůstávají hračičky po celý život (proč ne, jedna by jim tu schopnost až záviděla), ale pravda je taková, že někdy na přelomu střední a vysoké školy kluci konečně zaberou, najednou mívají celkem jasno v tom, co by chtěli v životě dělat, a asi i proto bývají úspěšnější jak na vysokých školách, tak i v hledání dobré práce.

Tyhle věty si doma odpusťte

Je jedno, kolik vašemu dítěti je, vrstevníky coby vzory byste mu neměli předhazovat nikdy. Následující věty proto zkuste ze svého rodičovského zbrojního arzenálu vyřadit jednou provždy.

• Jak to, že má pořád plíny, když my jsme je už ve dvou letech neměli?

Věk, v němž české dítě odhodí pleny, je jakýmsi měřítkem úspěšnosti matek. Nebo alespoň byl, poslední dobou tahle soutěž už naštěstí tolik populární není.

• Měla by ses umět sama obléknout, Nikolka už to taky umí.

Možná umí, ale zase s ní třeba není taková legrace, protože je odmalinka nesnesitelná perfekcionistka stejně jako její matka.

• Jak to, že máš pořád děravá kolena na kalhotách, když Honzík je pořád čistý?

Každé dítě je jiné - a Honzík má možná trochu úzkostlivou maminku, která se bojí dát dítěti trochu volnosti. Tu ale přitom ke svému vývoji potřebuje.

• Andulka má taky trojku z diktátu? Určitě ne!

Andulka se možná bude vždycky učit lépe než váš potomek, ale školní známky s životními ani pracovními úspěchy přímo nesouvisejí. Pokud si myslíte, že by dítě mělo víc zabrat, řekněte mu to jinak a nabídněte pomoc. A jestli na lepší známky ani přes snahu nemá, budete se s tím muset smířit.

• Na kluky máš ještě dost času, podívej se na Gábinu.

Možná máte pravdu, ale podobné podání vaši puberťačku akorát tak namíchne. A matka Gábiny třeba zase doma skuhrá, že vaše dcera je společenské dítě, zatímco ta její jen sedí nad učením a nejeví zájem o žádné společenské vztahy.

• Už by sis mohl rozmyslet, čím chceš být, kolegynin syn je stejně starý a má jasno, že z něj bude právník.

A vy jste třeba v nějakých šestnácti sedmnácti letech měli jasno?

Velké mateřské závody

Zatímco matky soutěží v tom, čí dítě dříve odloží plenky nebo dudlík, jsou i takové, které tuto soutěž staví o level výše a přebíjejí se v aktivitách, které se svými potomky podnikají ve jménu duševního rozvoje. Otázka je, co skutečně dětem pomáhá. I u nás v Česku se mohou kojenci od tří měsíců učit anglicky a navštěvování plaveckých kurzů v tomto věku je mezi matkami bráno téměř jako povinnost. 

Chcete-li se se svým potomkem domluvit co nejdřív, aby snad nebyl z nedostatku komunikace frustrován, pak je tu znakování pro kojence a batolata. A to, co bylo ještě před pár lety bráno jako alternativa pro pár nadšenců - nošení dětí v šátcích či používání látkových plenek - se dneska stává minimálně širší normou. Nejzajímavější na tom všem je, že podobnými aktivitami se stále častěji zaklínají i rodiče, kteří si nejsou tak úplně jistí tím, proč to všechno vlastně dělají.

Hlavně se nesnažit být bez chyby. 

Jak tedy zajistit dětem tu nejlepší výchovu? Hlavně se nesnažit být dokonalými rodiči. To nejlepší je především přijmout sebe sama i se svými chybami, najít si svůj vlastní přístup, uvědomovat si své chyby, ale nevyčítat si je. Být laskaví sami k sobě. Jenom pak dokážete být laskaví i ke svým dětem a dát jim skutečně maximum. 

Jestli chcete nějaké odborné rady, nebraňte se ani odborníkům, v každém větším městě - v Praze, Plzni, Pardubucích, vám pomohou s výchovou vašich dětí, ale i odstraněním vašich zažitých dogmatických hlášek.

[ivi]